superbeat.cz, 6. 6. 2008
Budoár staré dámy dává dobrou noc světlu
Dardzi
Jako když koukáte ven z okna, ležíte v posteli a vidíte tak jen špičky stromů, co se houpou ve větru a najednou se nepravidelně otřesou. A zas. A znovu. Přesně tak působí Dobrou noc, světlo. Nová deska krásné (bez nadsázky opravdu jedné z nejhezčích, aspoň ze tří pětin) brněnské kapely Budoár staré dámy. Prostě vám nezbývá nic jiného, než se z rozlenošení zvednout a zvědavě kouknout, co se to tam děje.
Možná hned nechytnete pravý důvod toho chvění. Když bude pokračovat dost dlouho na sto procent si na něj navíc zvyknete a pak už jen zřídkavě budete nahlížet, jestli už náhodou nějaké ten otřásač nevylezl na povrch. A i přesto, že nevylezl pořád víc a víc budete chápat, co se to pod tím stromem děje. Jako intuice, jako zapomenutá a znovu připomínaná přirozenost. Pravda, možná by se našlo i normálnější přrovnání, než tenhle zvláštní strom, ale to už bychom pak nemohli psát o Budoáru. (Smysl hledejte v dalších odstavcích).
Jak působí každá nahrávka Budoáru? Nejdřív s vámi trošku zamává, protože ani netušíte, co si o ní myslet (možná taky naštve - že jste za ní uvalili nějaký peníze a že jí věnujete čas). Pak ji zašantročíte. A po nějakým čásku přemýšlíte, co vám to drnká v uších. A zase ji vyšantročíte. A pak už se jí nikdy, nikdy nezbavíte.
A je přitom úplně jedno, jestli to byla potrhle dvouakordová deska první – Na hraní. Nebo nehitovka plná hitů, deska druhá – My o vlku. A nebo deska třetí, která teprve na svůj hit čeká.
Vím, je to zvláštní věc – čekat na hit u už natočené desky. Jenže skoro u všech brněnských kapel, které berou svůj základ z tamní tradiční rockově-alternativní scény, tohle platí. Ať už jde o Syčáky, Květy, Budoár… Jejich desky je třeba nejdřív hodně poslouchat a teprve pak si vybrat song nejmilejší. A věřte nebo ne, nebudete sami, kdo si vybere ten samý jako vy.
Dobrou noc, světlo vychází ze slavných základů Synkop 61, Vulkánu, Atlantisu, Oldy Veselého, Rocky Eagles, Elefteriadu, Ulrychových, Dunaje, Václavka, Fajta, Bittové… a je plné symboliky, kterou poutá a nepouští. Jako když poprvně dostanete do ruky nějaký hlavolam, nebo děsně zašmodrchaný uzlík a chcete ho stůj co stůj rozluštit a rozmotat. A trávíte tím dny a týdny. Je to jako posedlost. A postupně nacházíte, že tuhle je kousek, na který se dá aplikovat chápání imaginace Vypsané fiXy, támhle zas vykukuje WWW. A zbytek je už jen na vás samotných.
Lehkost podání Budoáru je v přímém kontrastu s fatálností některých prohlášení. Hudba se pohybuje v rozpětí ukolébavky a hardrocku. Slovní spojení vynikají hravou libozvučností i nepochopitelnou (až dadaistickou) kombinatorikou sem tam neakceptující českou gramatiku. A v součtu – Budoár v čele s Martou Svobodovou je skvělý, ale bez trpělivosti nepřístupný. A najisto se z něj nikdy nestane mejstrým.
Dobrou noc, světlo je deska pro ty, co jsou rádi na světě a uvědomují si, že to bytí je věc proklatě komplikovaná. A není pro ty, kteří si to uvědomují a lamentují nad tím. Nedá se poslouchat a nemyslet na ni. A dá se na ni myslet a neposlouchat ji. Má v sobě totiž představivost velkých básníků a romanopisců a bezprostřednost malých dětí. Nepochopitelnost ženských srdcí a jednoduchost touhy po nezestárnutí. Je jednoduše krásná. Stejně tak, jako tři pětiny Budoáru staré dámy.
PS. A na ten strom ze začátku zapomeňte, nepatří do recenze. Jen jsem chtěl, aby to nebyla úplná nuda. Když prostě vezmete nějaký divný spojení, zabalíte ho do pěknejch slovíček a nakonec to dá význam jen vám samotným, tak to je totiž taky Budoár staré dámy.
PPS. Jo, a když jsem se před chvilkou zase díval z okna, pořád tam nic nebylo a ten strom se zas tak divně chvěje. :-/
rozhlas.cz, 23. 5. 2008
Album týdne - Budoár staré dámy: Dobrou noc, světlo
Tomáš Klement
Naše písničky jsou prosté, ale upřímné. Hrajeme duší, nástroje jsou jen prostředky. Léčíme deprese a smutky. Nejsme ale vtipní. Neladíme. Nesvlékáme se. Nehýbeme se. Nejsme krásní. Nejsme technicky zdatní. Nejsme moderní. Nesnažíme se. Jsme.
Tak tohle o sobě na svých stránkách tvrdí brněnská skupina Budoár staré dámy. Klidně bych se pod tyhle řádky podepsal. A ještě bych dodal jedno přídavné jméno - jsou skvělí. Alespoň na nové desce Dobrou noc, světlo, která je naším albem týdne, to platí do puntíku.
Historie Budoáru se začala psát už někdy v roce 1998, kdy tehdy 15 letá Marta Svobodová společně s o dva roky mladším bratrem Štěpánem začali svou hudební produkcí terorizovat sousedy. Později přibrali kytaristu Jajca, jeho sestru basistku Dášu a houslistku Evu - a kapela byla na světě. Ještě to chtělo název - zvolili nakonec originální "Budoár staré dámy", název je podle místnosti, kam Svobodovic babička ráda vodí návštěvy. V roce 2002 se narodilo první cédéčko Na hraní, které vyprovokovalo hudební kritiky k chrlení ód na adresu brněnského kvintetu. "Jako by pro Budoár staré dámy byl celý svět na hraní. Kdyby se takto chovalo jen o trochu víc lidí, bylo by všem bez rozdílu volněji u srdce," velebil je tehdy v Bangu Michal Husák. I druhé album My o vlku, které světlo světa spatřilo před třemi lety, se povedlo. Třetí album Budoáru Dobrou noc světlo pak vychází v těchto dnech.
Je to rock? Pop rock? Alternativa? Těžko říct. Budoár staré dámy se nějaké škatulce vehementně brání. Nicméně na charakteristice jejich hudby se asi shodneme - jde o záležitost nesmírně poetickou, přemýšlivou, zároveň však neuvěřitelně energickou a zábavnou. Charakteristické je pro ně rázné střídání tempa - typické je, že poklidnou skladbu najednou prořízne skoro až hard rockový refrén. I hlas zpěvačky Marty Svobodové dokáže hrát všemi barvami - šeptá, křičí, recituje, divadelně přehání, vydává hezitační zvuky ne nepodobné projevům Ivy Bittové. Právě Svobodová je ústřední tváří Budoáru - kromě hudebního přínosu se stará o tvorbu velmi osobitých videoklipů a především pak pomocí textů nechává nahlédnout do svého bohatého vnitřního světa. Svou imaginací mnohdy připomene Márdiho z Vypsané Fixy, hrátkami se slovy pak zase kapelu Zuby nehty. Texty Svobodové jsou pak na novém albu až nečekaně osobní a ještě melancholičtější než dříve.
Dvanáct písní a jen minimum vaty je na novém albu Budoáru staré dámy Dobrou noc, světlo. Kapela až nečekaně dospěla a posluchačům nabízí konzistentní desku, které ani chvíli nenudí a překvapuje i po desátém poslechu. Dávné dvou akordovky už jsou v zapomnění, kapela se nebojí pouštět do složitějších kompozic, nově do své hudby zapojuje i klávesy. Přesto zůstávají sví, poznáte je hned po pár úvodních tónech. Vydavatel cédéčka firma Indies s mírnou nadsázkou upozorňuje, že CD není vhodné jako kulisa do pracovního prostředí. Něco na tom bude, tohle album si zaslouží vaši bedlivou pozornost. Řečeno řečí čísel, zasypal bych album téhle nesmírně skromné a na koncertech až nečekaně plaše vystupující kapely, rovnými 90%.
musiczone.cz, 21. 5. 2008
Budoár staré dámy popřál Dobrou noc, světlu
Petr Vlasák
Neznali jste doposud brněnskou skupinu Budoár staré dámy (BSD) či je vedli jako já v patrnosti hned pro příští chvilku volného času? Teď tedy neváhejte, jejich třetí oficiální CD "Dobrou noc, světlo", které právě vyšlo u Indies Scope je důvodem si ten čas udělat.
Zaslouží si totiž zatím nejčestnější místo v budoáru, na krbové římse mezi portrétem za SVOBODNA (který ještě nebylo potřeba retušovat) a tanečním pořádkem z posledního Plesu v Opeře (kde nezůstal jediný nevyplněný řádek).
Všem písním jsou společné dva hlavní rysy. Především hravost, která bývá tradičně připisována spíše pánům-klukům. BSD je ale kapela s mírnou dívčí většinou a výhradní autorkou repertoáru je zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka Marta Svobodová. Jaký je podíl ostatních členů (Štěpán Svoboda – bicí, zpěv, Eva Svobodová – housle, zpěv, Dáša Matějíčková – baskytara, zpěv) na aranžích nevím. Na albu hostují kytarista Jirka Raiterman z kapely Lajky a na dechové nástroje Tomáš Doležal (Furré). Vzdáleně podobný princip hry v ženské části české hudební scény nabízí snad jen Iva Bittová nebo Ester Kočičková. Druhou typickou poznávací značkou je zvláštní "ohýbání" češtiny. Ne, nebojte se nebudete konfrontováni s žádnou verzí brněnského hantecu, ale občas opravdu nebudete rozumět tomu, co zpěvačka zpívá. Tam, kde se třebechovičtí/hradečtí Dva nebo Čankišou z brněnského sousedství uchylují k umělým jazykům, Svobodová zvukomaluje českými, smysl si s sebou nesoucími slovy. Za rozhodně neférové bych považoval pouštět tohle album jako studijní materiál zahraničním studentům češtiny, ale pokud na tuhle hru přistoupíte, možná vás začne bavit stejně jako mě. Nakonec lze uvítat občasnou nerozluštitelnost pečlivým zdokumentováním v bookletu či na jejich webu. To abychom veděli, co přesně nám v uších zní, když se v hlavě usadí některá ze zvukomalebných pasáží ("není není kam jinam už" nebo "provázky úhořů vážou mu nohy" či "tato ozvěna je dlouououhá šála, která zpátky nedošáhla, dál se omotává" a "nekonečné vody ledu,vody ledu, láva se ze mě stává").
Po hudební stránce se celým albem jako červená nit prolínají zvuk houslí, které často jako jediné spojují tišší a dynamičtější partie písniček a výrazné "táhnoucí" basové figury. Na uvítání (otvírání závor) nám v budoáru uvaří kulinářský Zázvor s poněkud neromantickým vyznáním : ": jsi moje blaho, jsi moje bahno" ... ale proč se pohoršovat, když může být pánům ze skupiny Hm ... jejich milá být salámem. Zaznamenejte prosím unisono zpívaný smích, přijde na něj řeč na konci. Hrozinkový pokoj zaujme k ničemu nepatřícími dvěma tóny klavíru na konci a zoufalým zvoláním "tak zkus, prosím, něco, ať to tak nebolí, křič, plač, hlaď mě, polkni bobuli". Píseň "Nevím, nevím" vystavěná nad houpačkovou sirénou kláves služebně nejmladšího člena kapely Filipa Sokola by mohla být stadiónovou písní, nebýt tichých vložených pasáží o "srdci jako rybě v alobalu". Natočení klipu k čtvrté skladbě "Hluboko v moři" tentokrát kapela svěřila Beatě Spáčilové a Pavlovi Badurovi. Klip vás naprosto odzbrojí svou přiznanou obyčejností. To když úmyslně širší záběr kamery prozradí, jak scéna vzniká a ujistí, že máte-li nápad, pak už stačí prostředky obdobné jako na školní besídku. A k ní divadelní děkovačka patří neodmyslitelně. Jedinou výjimkou z textové dominance Marty Svobodové je báseň Jana Skácela "Potom" (ze sbírky Smuténka). Skácelova poezie je častým objektem zhudebňovatelů, ale takhle dravý rockový nápěv v jeho poezii snad zatím nikdo jiný nevyslyšel. Sám básník prý uměl být občas i hodně sveřepý, ale možná by se tomuto přečtení nebránil. Další ozvěny Skácela ("sbírali kaštany, do kapes je cpali, a svět byl najednou takový celý, A včera už bude i zítra tam byli " /Jitrocel/,"my na velbloudu zabloudění" /Situace/) najde asi jen ten, kdo chce. Vydechnout vám nedá ani akční "Lodička", vedoucí od úvodu s orientálním nádechem přes "svět kin, žen a mang" (neručím za správnou transkripci, lépe se orientuji v úplných řádcích než ve výkřicích komiksových bublin) až k interpunkcí, výslovností či záměnou jediného písmenka tolik nestabilnímu popisu vztahu mezi přemýšlením, věděním, chybějícím dechem, altruismem a sobectvím. Trojici "Situace", "Jehly" a "Tunel" spojuje nejednoduchý a velmi podmanivý rytmický půdorys a obraty typu "jsou situace, kdy mě nemůžete pochopit (zachránit), ani já vás" nebo "i tohle, i tamhleto i s tímhleto tady, spolu souvisí, ale já nikdy nepřestanu souviset s tebou" respektive "dej si bacha, jsem plachá".
Obsahem textů jsou zase "jenom prosté" vztahové pravdy, ale podané s takovou přirozeností a otevřeností, která mi připomíná třeba vídeňskou kapelu Clara Luzia. BSD pokud mi je známo za hranice zatím příliš neexpandoval. Ale mohl by, a dokonce i uspět. Právě tím, že o nějakou světovost vůbec nedbá. Navíc by mohl osvědčit přímo mezinárodně, že přiznaná NEÚTOČNÁ ženskost rozhodně není slabostí. Že z české scény má Budoár nejblíže k nyní už ryze pánské kapele Květy, je víc než pochopitelné. Marta Svobodová byla v jednom období jejich řádnou členkou, nyní zřídkavě hostuje na jejich nahrávkách, spolu s Martinem E. Kyšperským mají (v budoucnu už bez Martina) jinou společnou kapelu Furré (jejíž další člen Tomáš Doležal přispěl na "Dobrou noc, světlo" party svých dechových nástrojů) a občas vystupují jen tak v duu. Není se tak co divit, že se na jazyk vnucuje hudební varianta myšlenky o dvou ideálních polovinách jedné koule. To, v čem ovšem Květy porážejí BSD je zvuk. Ten Budoáří (dámy prominou) je domnívám se několik let pozadu. Chybí mu víc koření. Nevím – možná více perkusí nebo tymiánu?
V Budoáru se ovšem dbá na dobré vychování, proto se s námi kapela loučí v závěrečné "Kam zase odlétá" sborovým, lehce disonantním Ahój, které odkazuje jednak k už zmíněnému smíchu z první skladby a jednak jako by slibovalo, že návštěvy v Budoáru budou možné i v budoucnosti. Já se tam rozhodně těším. Žádná z písní mi nepřipadá horší než ostatní, ale kdyby bylo třeba vybrat aspoň dvě mně nejbližší, pak by to byly Jitrocel ("on jí to všechno prozradil, on jí to všechno klacíkem na plot zavonil") a Lodička ("píšu ostatním, ale myslím jen na Tebe"). Jenom autorka textů asi ví, kde je "podpeří", že existují "mandle, které vytržené z krku, obletí na koštěti sedm hájoven" anebo proč protagonistka písně "Říká se o mně" o sobě mluví v obou rodech ("chtěl jsem vám říct, že jsem ráda na světě"). Ale opravdu je potřeba pořád všechno vědět? Nestačí si občas jen nabrat tu krásu ušima a nosit si ji s sebou? Na své vlastní cestě do zabloudění...třeba.
Pražský křest proběhne 23. května v Akropolis, ten brněnský už proběhl, fotky z Favále najdete třeba zde.
Spoluautorkou tohoto textu (psaného z digitálního stažení) je Simona Vráblíková.
Psáno pro MusicZone.cz
muzikus.cz, 11. 1. 2007
Budoár staré dámy, Brno, 8. 2. 07
Míša Formanová
Bouřlivá vichřice se ve čtvrtek večer přihnala do brněnského klubu Leitnerova a strhla s sebou velké množství obětí. Držte si čepice, Budoár staré dámy nám opět zahrál! Rock-alternativní scéna má v Budoárech velkou oporu. Jak sami říkají, jejich hudba je prostá, ale upřímná a tohle místy i folkové "písničkaření" má jednoduše své kouzlo.
S jejich příchodem se zdálo, že odjíždějí na Sibiř. Nabalení v čepicích, péřových bundách a s přímotopem si to přihrnuli rovnou na scénu. Ale energie rostla a pot na nich také, takže začali vrstvy postupně odhazovat a celý koncert začal nabírat slušnou rychlost. Marta jako obvykle "odmoderovala" celý večer a na pódiu řádila od začátku až do konce.
Perfektní výkon hlavně ke konci podávala houslistka Eva, která se začala více věnovat zpěvu než houslím a parádně si to užívala nejen ona, ale i celý sál. Během večera zazněly "budoárské klasiky" jako Usnul dub nad stádem hub, Uneste si mě nebo Kostičkami na kost. Největší ohlas jako obvykle přinesla Náměsíčná, kterou zpívali kompletně všichni přítomní.
Budoáři nám také připravili malou ochutnávku z toho, co připravují pro další album a zdá se, že jejich hudba je každým dnem dospělejší a zralejší.
Na závěr zazněla také na přání publika kultovní píseň Lopata, beton, která je jednou z prvotin této kapely.
Jako bonus rozdala kapela několik svých plakátů nejintenzivnějším tanečníkům za jejich celovečerní výkony a poté už se s námi s přáním dobrého spánku rozloučila.
musicweb.cz, 21. 1. 2006
Žhavá sluchátka Dua Sviní III.
Duo Sviní, duo.svini@centrum.cz
Řítí se k vám Žhavá sluchátka s pořadovým číslem tři. Vzhledem k tomu, že ne vždy zní v našich sluchátkách to samé, uděláme si dnes exkurzi pouze do sluchátek mladší poloviny našeho Dua.
Vážení čtenáři Žhavých sluchátek Dua Sviní!
Není tomu tak dlouho, co se ve sluchátkách mladší poloviny našeho recitačně-informačního Dua zabydlela brněnská kapela Budoár staré dámy, často vystupující pod trochu zavádějící zkratkou B.S.D..
Věřte, že kdybyste si poslechli jedno z jejich dvou CD (ať už debut Na Hraní nebo novinku My o Vlku) a chtěli jejich styl někam zaškatulkovat, nepovede se vám to. B.S.D. jsou považováni za pokračovatele tradic brněnského alternativního rocku. Ať je to tak či onak, jedná se o záležitost nesmírně poetickou, přemýšlivou, zároveň však neuvěřitelně energickou a zábavnou.
Kapela byla založena o Vánocích roku 1998, což dokumentuje násedující historka na webových stránkách kapely: "Budeme se jmenovat Budoár staré dámy", navrhla Marta, "stejně zpíváme hlavně o babičce. Ta naše, poslouchejte, to je srandovní, když ji přijde ňáká návštěva, tak je provede celým domem, ona jim ukáže sklep, kotelnu, dílnu, garáž, botník, chodbu, obývák, kuchyň, koupelnu a záchod v 1. patře, a vleče je dál po schodech nahoru do 2. patra, a tam otevře dveře do Štěpova pokoje, zakleje nad "vigwamem" v pokoji mém, nezapomene ani na záchod a na koupelnu, ale pozor, jako poslední se zastaví před dveřmi do svého pokojíku, významně pozdvihne hlavu, počká si na ticho a do něj slavnostně vyřkne: "tohle je takzvané B.S.D., neboli Budoár staré dámy..."
Vůdčí osobností, zakladatelkou kapely a skladatelkou většiny hudby je již zmíněná Marta Svobodová, zprvu nenápadná studentka filosofické fakulty, která se na pódiu mění v živel metající radost a chuť do života na všechny strany. S Martou, která zpívá a hraje na kytaru a mandolínu, se na pódiu objevují ještě Dáša Matějíčková (baskytara, zpěv), Eva Svobodová (housle, xylofon a zpěv), Ondra Klíč (sólová kytara, zpěv) a Štěpán Svoboda (bicí, perkuse a zpěv). Na písničkách Budoáru je vidět jejich úžasná schopnost kouzlení se slovy i melodiemi. Občas pomohou oblíbení básníci jako jsou Šiktanc, Jesenin nebo Hrabě, ale to jim vůbec neubírá na originalitě. Ba naopak.
Pokud jste ještě neslyšeli o téhle brněnské partičce, určitě zajděte na jejich stránky, které jsou krásně výtvarně vyvedené a najdete na nich mnoho zajímavých věcí. Zbývá už jen nasadit sluchátka a nechat se unést do říše snů, fantazie a hravých tónů. Račte dál, Budoár Staré Dámy čeká na vaší návštěvu.
Časopis Reflex, 11. 8. 2005
Ženský element: Sólo pro... Budoár Staré Dámy
Milan Tesař
http://www.reflex.cz/Clanek20717.html
Brněnská skupina BUDOÁR STARÉ DÁMY patří mezi pozoruhodná zjevení české rockové scény nejen proto, že v jejím obsazení najdete hned tři příslušnice slabšího - anebo raději něžnějšího, to zní líp - pohlaví. I v případě druhého alba, pojmenovaného My o vlku, si budete tak dlouho lámat hlavu s jakýmsi pofidérním stylovým zařazením kapely ... až to nakonec vzdáte s poukazem na to, že jde prostě o zajímavou muziku s hravými i zároveň přemýšlivými texty. Ostatně zpěvačka a kytaristka MARTA SVOBODOVÁ je také nadmíru přemýšlivá osůbka.
Často se o vás mluví a píše jako o pokračovatelích tradic brněnského alternativního rocku. Cítíte nějakou návaznost na tuto kdysi důležitou scénu?
Všichni v Brně bydlíme, a to už jistě něco znamená! (Smích) Nemohli jsme nezaslechnout hudbu, co kolem nás vznikala a vzniká, nemohli jsme nechodit na koncerty a nebýt touto hudební scénou ovlivněni. Takže vlastně tajně na ni navazujeme ...
Vidíte v něčem významnou výhodu, nebo naopak negativum toho, že tři pětiny kapely tvoří ženy?
Jak se to vezme. Kluci jsou například dívkami omezováni z hlediska jídelníčku. Mají zákaz konzumace česneku a cibule před zkouškou - ale holky zase mají zákaz mluvit sprostě. Já se cítím jako takový plynulý předěl mezi ženskou a mužskou částí. Dám si třeba chleba s pórkem a někdy mi ujede: "Ty seš vořešprut!" Máte díky svému obsazení nějaké netradiční zážitky třeba z koncertů? Máme poměrně čerstvý zážitek z letošního festivalu Litoměřický kořen. Po příjezdu na místo jsme vystoupili z auta a hrnuli se s nástroji ke vchodu pro účinkující a dožadovali se pásků na ruku. Zastavili nás ovšem pořadatelé a vysvětlovali našim klukům: "Pouze dvě děvčata na kapelu, víc protáhnout nejde!" A tak jsme se my holky musely rozpočítat, která z nás ten den hrát nebude...
Je "ženský element" nutným, do značné míry určujícím znamením Budoáru staré dámy, s nímž se chtíc nechtíc musí smířit i mužská část osazenstva souboru? Přizpůsobuje se tomu nějak repertoár, nebo třeba i celkový image?
Sestava, jaká je, vznikla zcela přirozenou cestou, aniž by kdokoli uvažoval o podílu ženské a mužské síly v kapele. Důležitější, než jak kapela působí vizuálně na pódiu, myslím je, kdo píše písničky. A holka prostě napíše písničku jinak než kluk. Neříkám líp ani hůř, ale jinak.
Vydáváte u nezávislé firmy, navíc s názvem Indies. Co pro vaši skupinu znamená umělecká nezávislost a do jaké míry jste ochotni si do ní nechat nějak zvenčí zasáhnout?
Nezávislost spatřuji v tom, dělat hudbu jako koníček, hrát a koncertovat, kdy chci ... a hlavně: nebrat se vážně. Zásah zvenčí, který se dá snést? To jsou například rozhovory ... (smích). Bystrý posluchač by se měl vše dozvědět z výrazu písniček.
iDNES, 14. 7. 2005
Žádný bigbít pro budoárové babičky
Dušan Kütner
http://zpravy.idnes.cz/
Nenechte se odradit názvem. Budoár staré dámy je kapela složená z mladých, energických, hravých a nápaditých muzikantů, tedy - tří muzikantek a dvou muzikantů, neboť dámy mají v této kapele personální většinu.
Žádné vzpomínky na oblíbené písně starší generace, ale pěkně řízný, energický a neotřelý bigbít s velkou porcí hudební invence (pro název skupiny se totiž zakládající členové inspirovali příbytkem své vlastní babičky).
Kapela v sedmém roce existence vydává svou druhou desku s 13 písněmi. Zatímco po hudební stránce jsou písně jedny z nejvíce nápaditých, které lze u nastupující bigbítové generace slyšet, po textové stránce si "Budoáři" vypomáhají svými básnickými oblíbenci.
Dílka Karla Šiktance, Sergeje Jesenina či Hrabětě doprovází tvoří zhruba polovinu skladeb na albu. Vlastní texty kapely jsou slabší, i když slova k písni Noc co noc jsou příslibem, že i dobrý text přirozeně provázaný s hudbou Marta Svobodová umí.
Díky složitým básnickým textům tak mají mnohé písně z nového alba složitější strukturu. Svou formou album připomíná rockové básnické pásmo, v nichž verše věhlasných jmen nenuceně ožívají dalším ze svých životů.
Taková Noc má stále barvu lišky na Jeseninovu poezii se pomalu lyricky rozjíždí, aby skladba brzy nabrala na razanci; bez nutné naléhavosti ve zpěvu i hudbě by zpívání o víře ve štěstí byl jen další kamínek do nekonečné mozaiky prázdných frází české populární hudby.
To se však v tomto případě naštěstí nestalo, stejně jako u mnohých dalších skladeb. Kapela vrší své rozervané tóny a slova na hromádku s nenucenou elegancí, hravostí a mladistvým lehce uvěřitelným zápalem (zakládající sourozenecké dvojici Martě a Štěpánovi Svobodovým je něco přes dvacet) v téměř každé skladbě desky. A pokud dobře vzpomínám na jejich živé vystoupení před dvěma lety na festivalu Mezi ploty, zážitkem je i koncertní podoba jejich vystupování.
K silným momentům alba patří i potencionální hitůvka Náměsíčná, píseň na text básníka Václava Hrabětě, v níž se valící Budoár ani na chvíli nezadrhne. Podobné ambice by mohla mít i Tmou tmoucí. Na druhou stranu se člověk nemůže zbavit pocitu nadbytečnosti zhudebněné básně Číňana Čangťü-I s názvem Re!; působí dojmem, že se na desce ocitla jen kvůli dostatečné délce alba
Hodnocení iDNES: 6/10
Otištěno v prázdninovém čísle zpravodaje Jonáš-klubu, srpen 2005
V hlavní roli děvčata
Ivan Kott
Vydavatelství Indies Records obohatilo svoji jarní nabídku o alba dvou mladých kapel, v nichž hlavní roli, a to nejen interpretační, hraje ženský element.
Skupina BUDOÁR STARÉ DÁMY je ze tří pětin kapela dámská a stejně jako na pr-vém albu Na hraní vydaném v roce 2002 využívá jako textový podklad ke svým písním básně renomovaných básníků, ale nebojí se také sáhnout k vlastním zdrojům. Mezi autory třinácti titulů alba nazvaného MY O VLKU září taková jména jako Sergej Jesenin, Karel Šiktanc nebo Václav Hrabě. Právě jeho Náměsíčná zhudebněná Evou Svobodovou, patří k nejhezčím písničkám alba, stejně jako Saně! Koně! na text Jeseninův (Saně! Koně! Moje saně!/ Čertov-ské vy saně, koníčky/ Nemohu se vynadívati na ně/ K pláči až se smějí rolničky) zhudebněný Martou Svobodovu, která je autorkou většiny hudby, ale také dobrou textařkou. Její píseň Uneste si mě! v níž hovoří ke stromům, je zajímavá jak hudebně, tak textově (Už objímáte moje tělo/ větvemi teplými/ z vlasů kuličku/ a nohy zaplést/ Zapleťte si mě do kmenů/ já budu vám loupat z dutin tmu/ Budu vám česat listoví/ Uneste si mě!), stejně jako bohatě zaranžo-vaná Noc co noc (Potkávám postavy/ ve kterých chybíš/ Ptám se jich/ ale ony se jen usmíva-jí). Všechny tři Martiny písně vzniklé zhudebněním básní Karla Šiktance dokážou posluchače naléhavě oslovit – Boží je něžně zpívaná se zvonivým doprovodem a závěrem jak od nejlep-ších světových rockových skupin, Stříbrná svatba zaujme obzvláště expresivním zpěvem a Prosvícená, nejdelší skladba alba, je i hudebně pojednána jako rozsáhlejší, vícevrstevnatá plocha a Šiktancův text, to je síla (Nikde kočár/ nikde ženich/ Kolik je nás pomatených/ Ve-dou nás špalírem ze dveří ústavu/ kape nám na futro/ kape nám na hlavu/ Chodí chodí Kuku-líni/ stříhají nás v soudní síni/ škrabou si nás jako svini/dohola). Výborná je také Sámsám, kterou na text M. Parka složil kytarista kapely Ondra Klíč, který ji také společně s děvčaty zpívá. Marta Svobodová za přispění ostatních složila i píseň Óna osudná, která navzdory ho-rorovému obsahu zní velmi rozverně, zatímco závěrečnou Re s textem původně asi čínským pojednala jako opus k uklidnění. Pokud jde o obsazení, je skladatelka a textařka Marta Svo-bodová hlavní zpěvačkou hrající rovněž na kytaru, její bratr Štěpán sedí za bicí soupravou, autorka hudby k Náměsíčné a písni Tmou tmoucí Eva Svobodová je houslistka a třetí dívkou v kapele je baskytaristka Dáša Matějíčková. Jméno kytaristy Ondry Klíče již bylo zmíněno a je samozřejmostí, že nejen Marta, ale i všichni ostatní se zapojují pěvecky, což platí i o hos-tujícím klarinetistovi Tomáši Doležalovi. O grafickou podobu hezkého papírového obalu a bookletu, který je vedle textů také plný fantaskních obrázků, se postarala rovněž Marta, kte-rou samozřejmě nelze přehlédnout ani při živém vystoupení. Když na koncertu v Akropoli, kde bylo album 22. května pokřtěno, přišla na pódium v dlouhé sukni a blůzičce s volánky, vypadala jako slečna domácích z Malostranských povídek, ovšem jakmile zahrála na kytaru a pustila se do zpívání, změnila se ve vichřici, která by střechy domů Nerudovy čtvrti asi zle pošramotila.
...
mix.cz , 28. 7. 2005
Budoár Staré Dámy - My o vlku
Martina Švehlová
http://www.mix.cz/rclanek.asp?id=5529
Než si prvně poslechnete "My o vlku" skupiny Budoár staré dámy, zajděte si na jejich koncert. Naživo jsou ještě lepší než na desce.
„Procházíme zahradou, zlehka našlapujeme na křehkém ledě, jdeme nocí za úplňku a svištíme na saních s rolničkami. Vloupeme se do domu starého páru, potichu vstoupíme do snu, a přes krajinu smutku jdeme dál na jih, prosvícenou hořící vesnicí na náměstí a tam skočíme na dno osudné studny a tudy do tmavého podzemí… ale to už letíme s křídly za hlavou abychom mohli sklouznout z oblohy zpátky na zem… ale vlk nám stále mizí v dáli neznámo kam.“
22. května pokřitila skupina Budoár staré dámy své v řadě druhé CD. Na rozdíl od prvního alba Na hraní, které bylo průřezem šestileté tvorby skupiny, byly písně k My o vlku nahrávány jednotlivě v momentě, kdy skupina cítila, že písnička dozrála k tomu, aby byla nahrána. Nevázanost a uvolněnost je cítit z celého alba, možná i proto, že všichni členové skupiny vnímají hudbu jako koníček a nemíní se jí živit.
Bezesporu nejvýraznější osobností skupiny je front(wo)manka Marta Svobodová, která na první pohled působí jako nenápadná studentka filozofické fakulty, ale když vezme do ruky kytaru a otevře pusu, promnění se v divoký uragán, na který nezbývá než užasle zírat. Je až neuvěřitelné, co z této bytosti vychází za zvuky. Marta charakterizuje album jako "cestu po stopách nedostižitelného vlka, který se toulá různými končinami".
Marta je zároveň autorkou většiny hudby, dvě skladby pochází z pera houslistky a zpěvačky Evy Svobodové a jednu skladbu zpracoval kytarista Ondřej Klíč. Texty, kromě těch vlastních, které vytvořili opět Marta a Ondřej a navíc Klára Mazlová, přejala skupina v podobě veršů Karla Šiktance, Sergeje Jesenina, Václava Hraběte a Jana Pilaře.
Nejlepší na celém CD jsou ale bonusová videa, z nichž tři tvoří klipy a jeden dokument. Skupina si videa kromě Tmy tmoucí, jehož autorem je Vilém Novák, vytvořila svépomocí a je zde vidět skutečně umělecký přístup.
I přes temný text písně Tmou tmoucí působí klip úsměvně, obzvláště v části, kdy nahý Ondřej(?) leží v hrobě, který si sám vykopal, a tak se klepe zimou, až z toho umře, působí velice komicky. Animovaný a snímaným stínem tvořený klip Boží je produktem neuvěřitelně nadané Marty Svobodové (kam se pro tolik talentu chodí?) , která je mimochodem i autorkou digipacku. V dokumentu Zlato ze stříbrné svatby jsou zachyceny nepoužité detaily, které vznikly při přípravě klipu Stříbrná svatba. Dokument zachycuje hravost a tvořivost přátelského prostředí, které panují mezi členy kapely. Působí opačným dojmem, než hudba sama. Kapela uvádí na svých stránkách: "Naše písničky jsou prosté, ale upřímné. Hrajeme duší, nástroje jsou jen prostředky. Léčíme deprese a smutky. Nejsme ale vtipní. Neladíme. Nesvlékáme se. Nehýbeme se. Nejsme krásní. Nejsme technicky zdatní. Nejsme moderní. Nesnažíme se. Jsme. " Právě takový dojem skupina vysílá svými písněmi do éteru. Působí realisticky, opravdově, nestrojeně. I přesto, že nejsou prvoplánově líbivé, získají si vás.
Příbramský deník , 11. 7. 2005
Budoár se vydal po stopách vlka
Karel Souček
http://www.pribramskydenik.cz/
Tři roky staré debutové album skupiny Budoár staré dámy s názvem Na hraní nenechává posluchače na pochybách, že se na tuzemské hudební scéně objevila dravá rocková kapela bez komplexů, s jasným přesvědčením o směřování a s mladistvým elánem. Nyní opět u Indies records vychází nová deska My o vlku, která je slovy zpívající kytaristky, skladatelky a textařky Marty Svobodové "cestou po stopách nedostižitelného vlka, který se toulá různými končinami". "Procházíme zahradou, zlehka našlapujeme na křehkém ledě, jdeme nocí za úplňku a svištíme na saních s rolničkami. Vloupáme se do domu starého páru, potichu vstoupíme do snu, a přes krajinu smutku jdeme dál na jih, prosvícenou hořící vesnicí na náměstí a tam skočíme na dno osudné studny a tudy do tmavého podzemí... ale vlk nám mizí v dáli neznámo kam," charakterizuje tvorbu formace zpěvačka. Oproti debutu Na hraní je z této desky cítit kolektivnější duch. Kromě Marty Svobodové zanechala na albu jakožto autorka hudby dvě stopy i houslistka a zpěvačka Eva Svobodová a jednu kytarista Ondřej Klíč. Kromě vlastních textů Marty Svobodové, Ondry Klíče a Kláry Mazlové tu našly místo zhudebněné verše Karla Šiktance, Sergeje Jesenina, Václava Hraběte a Jana Pilaře. "Album Na hraní bylo nahráno najednou, ale také poskládáno z písniček jako průřez tvorbou za skoro šest let existence Budoáru. Nejstarší písně se tedy nahrávaly již dávno za jejich vrcholem. My o vlku jsme se proto rozhodli nahrát postupně v pěti obdobích, se snahou zachytit písně tak jak vznikaly, a v tom správném okamžiku největší radosti z nich," vysvětlila skladatelka. Novinkové album obsahuje třináct nových písniček, tři videoklipy a jeden dokument. CD vychází v nádherném digipacku, který si sama navrhla hlava a duše celé kapely Marta Svobodová.
Rock&Pop + muzikus.cz, 21. 6. 2005
Budoár staré dámy: My o vlku
Michal Husák
muzikus.cz
Brněnská alternativně rocková partička kamarádů Budoár staré dámy má vzácný dar. Hraje si pro radost, nikam se nežene, chce si chovat uvolněnou atmosféru studenské kapely pro volné chvíle. Čerstvá řadová dvojka My o vlku sice prozrazuje, že udržet si určitou dětskou naivitu a strhující bezstarostnost nepůjde navěky - materiál na desce zkrátka působí vyspěleji, rafinovaněji a možná i trochu učesaněji. Ono čarokrásné poetično, kterým tak odzbrojovalo debutové cédéčko Na hraní, však dýchá z písniček pětice i nadále. Přitom to - abychom si rozuměli - byla a je, tehdy i dnes, velice inteligentní muzika. Díky!
Zlatý hřeb: Náměsíčná
Zní to jako: Dybbuk
Body: ***** 5 ze 7 (hodnocení muzikus.cz)
musicserver.cz, 14. 6. 2005
Odvážné mladé dámy na létajících stromech
Jakub König
musicserver.cz
O Budoáru staré dámy jsem slyšel hodně vyprávět. Většinou to bylo vyprávění nadšené: "Hele. Tři krásný holky na pódiu mlátěj do kytar, teda jedna vlastně hraje na housle. Ale žádný ubrečený písničky, normálně nářez, jasný?" vysvětloval mi dvoumetrový, asi stopadesátikilový pořízek nad černým pivem. Chápavě jsem tehdy pokyvoval hlavou. Jestli ho něco takhle vyvedlo z míry, měl bych si to zkusit najít a do budoucna trochu pohlídat. Začal jsem BSD po očku sledovat. Začal jsem se na ně vyptávat, a i když jsem se nedostal ani na jeden z koncertů, které se konaly v mém okolí, sliboval jsem si, že příště, příště už si je určitě ujít nenechám.
Hned, jak to bylo možné, jsem se přihlásil o jejich nové, v pořadí druhé album. A dobře jsem udělal. Nerad bych totiž tohle setkání propásl. Prvním příjemným překvapením a zároveň příslibem něčeho neobvyklého a krásného byl výjimečně zdařilý obal z rukou zpěvačky a kytaristky Marty Svobodové. A já si ho už cestou v tramvaji rozkládal a skládal, prohlížel a pročítal. Tím jsem se nevědomky a neplánovaně dostal k textům, ještě před kontaktem s hudbou. Vida, vida, vida. Slečny se nezdráhají zhudebňovat básnické texty, tady Karel Šiktanc, tuhle Václav Hrabě, tamhle Sergej Jesenin. A nevyhýbají se ani vlastním zdrojům. Tramvaj dál uháněla Prahou a já se začetl: "Pojďte dál. Jen račte dál. Každou noc přesně v půlnoc se mi pootevře okno do zahrady. Stromy, vy, co rostete jen v noci, každý den jsou vaše větve výš, korunami blíž." Na to, že jde o takovej nářez, jsou ta slova (opět hlavně z pera Marty Svobodové) nezvykle poetická a zahloubaná. Litoval jsem, že nemám baterky v přehrávači a dál jel rozpáleným městem. A těšil se.
A nakonec se i dočkal. Dámy spustily. Kytary, housle, basa, bicí. Hlasy, někdy něžné, někdy punkově ukřičené. Jelikož jim není vždycky úplně rozumět, hmátl jsem po bookletu, ale ouha. Texty nejsou řazeny stejně, jako skladby na desce. Takže horečné listování. To, co mne ale napřed trochu otravovalo, mne záhy začalo víc a víc bavit. Listoval jsem barevnými stránkami, z nichž každá tvoří spolu s textem dokonalý obraz. Konečně mi jednotlivé díly skládačky, které jsem se zpočátku snažil vnímat po částech, zapadly dohromady. Při poslechu skladeb mne napadlo, jestli tenhle vtípek s přeházenými texty není taky součástí té hravé inteligentní energie, která z hudby a textů Budoáru vyzařuje. Radost. Podaná ruka spíš než hozená rukavice. Řekl jsem si, že ano. A přijde mi to po několikátém poslechu čím dál zřejmější. Děvčata a chlapci (mám na chlapce trochu tendenci zapomínat, jelikož ženský element je u téhle kapely nepřeslechnutelný) se (podle mne) prostě radují. Chtějí hlavně hrát. Nenutí je firma, nenutí je jejich prázdná peněženka. Jen touha po vytváření a vyprávění příběhů, které by tu bez nich neměl kdo vyprávět. Pomalu a postupně mi docházelo, že proto ten krásný booklet, proto propracovaná videostopa. "My o vlku" je jednoduše velmi chtěné dítko nadaných rodičů, je to krásná a promyšlená věc na hraní. Někdy jde o hru rozdováděnou a raubířskou, jako v "Oné osudné", jindy o trochu potemnělou schovávanku, kterou může být třeba hned první "Uneste si mě". A někdy neodolatelně krásnou jako v případě "Náměsíčné" či "Prosvícené".
Budoár staré dámy se dá stylově těžko zařadit. Alternativní rock. Snad. Velmi otevřená a neohraničená krabice, tenhle alternativní rock. Spíš takový výběh pro citlivé a hyperaktivní děti. BDS někdy připomínají Zuby Nehty, občas se mi vybaví písničkář Václav Koubek. Ale jsou dost sví. Necítí potřebu se stylizovat. Zařazovat. Necítí potřebu vycházet naproti recenzentům. Proč taky? Každý, kdo má trochu soudnosti, se místo pokusů o písemné zachycení té prazvláštní, lákavé a křehké věci, připojí k té hře, koupí si baterky do přehrávače a nechá se vést.
7/10
musiczone.cz, 2. 6. 2005
Budoár staré dámy - My o vlku
Goethe
musiczone.cz
"Pojďte pane, budeme si hrát!" volá kapela Budoár staré dámy. Jaký je rozdíl mezi pojmy "hrát" a "hrát si"? Žádný, tvrdí kapela a jako corpus delicti přihazuje třináct skladeb, jejichž společným jmenovatelem je... hravost.
Budoár staré dámy tak trochu klame tělem: na první pohled spadá do sekce alternativní kapela. Vydávají u Indies, mají praštěný název, v obsazení mají housle a zhudebňují české básníky. Ale když jim pečlivě popřejete sluchu, zjistíte, že tohle není žádná nestravitelná intošárna pro hrstku zasvěcených, ale maximálně zábavná a sdílná hudba, nabitá energií, strhujícími melodiemi a až marnotratně rozházenými nápady. Slyšíme názvuky ska, strhující rock, pseudolidovku, pijáckou odrhovačku až echtoidního ladění a bůhví, co ještě.
Písničky Budoáru staré dámy vás vrátí do dětství, kdy jste coby poklad schraňovali barevné sklíčko, které dávalo světu kolem vás zcela jiné tvary, barvy a vůně. Kdesi zasuté vzpomínky díky tomuto albu vyplavou na povrch. Tento dojem jen podtrhuje hravý digipack s roztodivnými malůvkami, objekty a zvířátky.
Radost z povedeného alba kazí v podstatě jediná skladba: vynuceně hitová "Náměsíčná" s textem Václava Hraběte. V ní kapela až příliš tlačí na pilu ve snaze dobrat se radio-friendly popěvku. Bohužel jí z toho vyšla nejslabší položka jinak vynikající nahrávky.
9/10
Metropolis, 2. 6. 2005
Budoár má stále barvu vlčice
- Vít Beat -
netpolis.cz
Tak ty kohoutovické vlčice vyběhly podruhé do světa, podávám jí dětsky důvtipný obal Budoáru staré dámy.
„Tož to pusť, jsem na tu Marťanku (Martu Svobodovou) zvědavá... Hmm, tak oni se pouštějí do poezie Karla Šiktance, to je zajímavé spojení, i když v těch kytarách se ztrácí. Vůbec mají takové ty hardrockové postupy jak Láďa Křížek nebo Stromboli s Basikovou, ne?“
To né, spíš dědili po mámě Bittové a tátovi Cobainovi.
„Rozhodně Báře Basikové bych Šiktance do huby nikdy nevložila. No, hodně se mi líbí zhudebněný Sergej Jesenin s nááádherným refrénem.“ (Slunce má stále barvu lišky)
... ještě tam hodně cítím moravskou melancholii a zlomky Už jsme doma.
„A každopádně největší šok je ten Václav Hrabě (Náměsíčná), protože když jsme tu písničku slyšeli na Rádiu Student, tak mně připadala jednoduše uřvaná a Budoár jsme vůbec nepoznali. Ona totiž Eva Svobodová má sice sytý hlas třeba jako Šarközi, ale pak slyšíš to násilné frázování a romantiky je šmytec smyčec. Dovedu si ale představit, že přičinlivý Martin Hrdinka naší doby ji zblajzne aj s navijákem a do měsíce z ní bude odrhovačka na Radiožurnálu.“
Hmm, z hlediska nižšího principu tržního asi vybrali správně, Budoár jinak totiž dost meandruje a to by tu naši rytmickou mládež zbytečně frustrovalo.
„Naopak velmi zajímavé jsou Martiny skladby Uneste si mě! a Noc co noc. Ona – rarach, pískle a fatálka v jednom – prostě dělá Budoár Budoárem. Navíc verš: hledám tě ve tmě ve mně ve městě musím jednoznačně ocenit.“
Představuju si, že podobně jurodivě by ty dary života rozbalovala Jana Rybářová nebo Nataša Gollová nebo – Božena Němcová…
„Asi ve třech čtvrtinách desky mě opouštěla pozornost, ale v podstatě se mi líbí, jak ty housle drží toho Šiktance nad vodou.“
Taky to rozhodně není album na první výslech, pamatuj, že vyzraje jak pozdní sběr.
„Ale abych ještě něco kryptického dodala... Jasně! Ten příběh o unaveném bělochovi (Sámsám), jak tam všichni křičí o samotě. Kolektivní řevy mládeže prostě nemusím…“
... ale přednes Ondřeje Klíče zní ebenově a uznej, že refrén Mějme soucit s ubohým bělochem / je sám sám a vyčerpán se trefuje přímo do, ehm, bílého.
„Možná, ale počkej, především přece musíme vyzdvihnout ty tři originální klipy ke Tmě tmoucí, Stříbrné svatbě a Boží. V nich vězí celá jejich hravě ponurá poetika – kdo neuvidí, neuvěří.“
A vůbec ty zádumčivé básně starých pánů obalené do rozverných tónů mladých paní, to je kontrapunkt jako Brno.
„Jasně, ony & oni dokonale klamou – a svádí – věkem, tělem i zvukem,“ špitla a odletěla ke slunci, které má i nad tímto inverzním městem barvu lišky.
musicserver.cz, 2. 6. 2005
Budoár staré dámy - Nemohli bychom se živit hudbou
Radek Antl
musicserver.cz
První lavinu pozornosti na sebe partička mladých muzikantů jménem Budoár staré dámy strhla vítězstvím v soutěži Malá Alternativa 2001, čímž si zároveň zajistila kontrakt s nezávislým labelem Indies Records. Následovala debutová nahrávka "Na hraní" (2002) a spolu s ní další série článků, v nichž hudební kritika neskrývala nadšení, co víc, vložila do BSD větší než malé množství nadějí (recenzi je podrobily i americký Allmusic.com a holandský Gonzo). Přestože komerční ohlas na desku byl více méně chladný, tuto ze dvou třetin dámskou kapelu to nijak zvlášť nezklamalo. Ostatně, nejsou žádnou agresivní partou, jež by v hudební kariéře spatřovala jediný smysl života. Už na samém počátku mediálního zájmu veškeré přemrštěné ambice popírali a jinak to nevidí ani dnes, pár týdnů po vydání své druhé desky "O vlku". "Jsme spokojení s povrchovým rozrýváním českých polí," říká frontmanka kapely Marta Svobodová.
Od doby, kdy na vás byl poprvé zaostřen pohled médií, uplynulo hodně přes dva roky. Co nového se u vás mezitím událo? Nového? Evičce se rozklížily housle, Dáši spadla basa a zlomil se krk, já mám novou, ale strašně těžkou kytaru, Ondra konečně sloupl ze své kytary hroznou nálepku a Štěpa si koupil tenčí paličky. A taky jsme všichni starší a vrásčitější.
Vzhledem k vašemu věku hádám, že jste myšlenkově nepatrně jinde, než před dvěma roky. Podepsalo se dospívání každého z vás na vyznění nové desky?
Myslím, že určitě ano. Třeba já jsem zjistila, že pocity lze vyjadřovat i jinak, než řvaním. Deska je především jiná v tom, že jsou na ní pouze nové skladby, se kterými momentálně souzníme. "Na hraní" bylo spíš výběrem za celou dobu existence kapely.
Osvědčil se tento postup?
Nevím, jestli osvědčil znamená úspěch zvenku, ale pro mě osobně se osvědčil. Mám z těch písní radost právě proto, že jsme každou nahrávali v době, kdy byla čerstvá a nejvíc nás bavila hrát.
Dbali jste na ohlasy na debut?
Spíše než na ohlasy jsme dali na kritiku. Poslechli jsme si s odstupem "Na hraní" a řekli si, co chceme udělat zvukově jinak. Nelze si nechat poradit od druhých, páč těch všech druhých je strašně moc. Při tvorbě se řídíme jen sami sebou tak, aby se to líbilo nám. Ve studiu věříme Broňkovi Šmidovi, který nás zná a nahrál nám obě desky.
Co konkrétně je jinak? Jak bys tu desku popsala?
Chtěli jsme, aby deska nabízela písničky tak trochu jinak, než je posluchači mohou slyšet na koncertě. Skladby, co se nám zdály příliš suché, jsme vylepšili perkusemi a akustickými nástroji. Dali jsme také větší prostor sborům a vícehlasům. Přáli jsme si, aby album bylo pestré. Dlouhý čas jsme strávili u mixu a hledání zvuku pro celou kapelu.
Texty jsou opět zhruba ze dvou třetin z pera lidí mimo kapelu. Půjčujete si od druhých, protože vám vaše texty nepřipadají dost dobré?
Nevím. Někdy se zkrátka objeví text, který mi přijde krásný a zvučný, který když čtu, sám jakoby hraje. A v tu chvílí vím, že si ho musím půjčit, protože stejný už napsat nemůžu. (smích)
Podle čeho si vybíráte ten a ten text? Podle formy, obsahu, podle nálady?
Asi podle atmosféry textu a schopností nést melodie.
Nedělá ti coby zpěvačce problém se s texty druhých ztotožnit, potažmo je pochopit? Většina z nich je dost abstraktních...
Kdybych tento problém cítila, tak si daný text nevyberu.
"My o vlku" jste stejně jako "Na hraní" obohatili o datovou složku s videoklipy. Přitom ty z "Na hraní" skoro vůbec nešly v televizi. Má cenu namáhat se s natáčením, když se na výsledek práší někde v archivu?
Má to cenu. Klipy netočím se záměrem, aby šly v televizi, ty starší vůbec nepomýšlely na to, že by mohly být někdy vysílány a neodpovídají ani televizním normám. Jde mi o to, aby si je každý na desce našel jako takový malý poklad a mohl si je pustit, kdy chce. Z vysílání v televizi mám ale samozřejmě radost.
CD jste zabalili do pohledného digipacku. Kvalitní digipack ovšem většinou znamená vyšší cenu desky. Necítíte jako stále relativně neznámá kapela 350,- Kč za kus jako přehnanou cenu? Není tomu tak dávno, co mnohem známější -123 min. přišli s "Home" za dvě stovky...
Cenu CD v obchodech bohužel nemůžeme ovlivnit. Na koncertech prodáváme desku za nejnižší možnou cenu 200,- Kč právě proto, aby si ji co nejvíce lidí mohlo koupit tak, jak je, i s obalem...
Ten booklet je vyloženě tvým dílem. Pověz nám k němu něco víc.
Tvorba bookletu byla pro mě krásnou, leč strastiplnou cestou. Přála jsem si vytvořit zajímavý netradiční obal, na který bylo ovšem potřeba novou raznici, jejíž výroba stála tolik peněz, že jsme si ji nemohli dovolit. Nakonec jsem se smířila s tím, že budu muset naplnit klasickou formu digipacku, kterou jsem si na Indies vyprosila. Nosila jsem si k sobě do pokoje noviny a tam je trhala na kusy. Poslouchala jsem písničky, lepila je na papír a fotila. Chtěla jsem ke každé z nich v bookletu vytvořit takový malý obraz, krásný sám o sobě. Digipack pak byl zamýšlen jako zvláštní krajina, kterou prošel vlk. Až na samý kotouč, kde zanechal svých třináct stop-děr.
Byla to tvoje první zkušenost podobného ražení, nebo máš za sebou i práce na zakázku? Jsi studentka umění, čili by to bylo logické.
Byla to moje první samostatná práce tohoto druhu, měla jsem z ní velký strach, ale o to pak větší radost z hotového díla. Musela jsem se naučit spoustu nových věci, za což jsem ráda.
Je krom křtových koncertů a účastí na festivalech v plánu nějaké turné k desce?
Ne, nejsme "turneová" kapela. Musíme chodit do škol a dělat zkoušky.
A co až dostudujete? Je tady možnost, že se pokusíte hudbou živit?
To bych si nepřála. Myslím si, že touto hudbou se nedá živit. Já do zpívání a hraní dávám úplně vše a pak dlouho musím sát energii odjinud. Nemohli bychom hrát obden a vydělávat si tak. Jsme spokojení s povrchovým rozrýváním českých polí.
Takže udělat pár desek, potěšit pár fanoušků, objevit se v nějakém tom časopise a konec?
Jo, to je myslím krásná budoucnost.
Všiml jsem si, že dosti pečujete o svůj web. Internetu asi přikládáte velkou váhu.
Bylo období, kdy jsme chodili s Tapozou a štětkou nočními brněnskými ulicemi. Dva hlídali - každý na jednom rohu. Třetí držel plakát, čtvrtý lepil a pátý stínil lepícího. Druhý den jsme pak brousili kolem polepených míst a nahlas vykřikovali: "Ty jo, zítra hrajou Budoáři, to je ta bezva kapela, jdeš? Já určitě." Víš, na ten web se to lepí mnohem snadněji. A hlavně vám to nikdo nepřelepí. (smích)
Díky za rozhovor.
musicserver.cz, 26. 5. 2005
Vydařená dámská jízda
Antonín Kocábek
musicserver.cz
Benedikta i Budoár staré dámy jsou kapely z Moravy, ve kterých na první pohled - ehm - vládne matriarchát. Pro daný večer ovšem bylo podstatnější, že obě seskupení patří do vydavatelské stáje Indies Records a obě zhruba v tu samou dobu vydala svou druhou desku. Takže společný pražský křest byl především praktický, i když každá z obou zúčastněných loví v úplně jiných žánrových zátokách. A přestože tomu zpočátku nic nenasvědčovalo, z večera se vyklubal docela povedený večírek a oba bandy se ukázaly v tom nejlepším světle.
Benedikta, jako (minimálně v Praze) mnohem méně známý soubor, zahajovala, ale ani na okamžik se nezdálo, že by jim to nějak vadilo, natož aby je to handicapovalo. Hned od první skladby se rozjeli s až nezvyklým nasazením a sebevědomým přístupem, který si nezadal s mnohem populárnějšími a zavedenějšími kolegy. Sám za sebe ale musím říci, že občas až velkohvězdné manýry byly nakonec to jediné, co mi na jinak sympatické kapele trochu vadilo. Jejich mix folklórních témat s tradičním, přímočarým rockem není nikterak nový, něco podobného tu už před lety dělala Dobrohošť a v tvrdší formě i Ciment, ale minimálně naživo to celé funguje nadmíru dobře. Jednotliví členové mohou stavět (a taky to dávali výrazně najevo) na svých nadprůměrných instrumentálních schopnostech, energii rozdávali na všechny strany, ale hlavně charismatická zpěvačka je něco, co jim mnozí mohou i závidět a co je odlišuje od spousty jiných tuctových kolegů. Publikum si omotali okolo malíčku během pár chvil, a i když se zdálo, že jim s postupujícím večerem trochu docházel dech, od slušně zaplněné Akropole se jim dostalo reakce více než vřelé.
Brněnský, věkem mladší Budoár staré dámy koncertuje v Praze již víceméně pravidelně a návštěvy jejich koncertů už se pohybují řádově ve stovkách fanoušků. I když hrají melodický rock s příměsí všeho možného, na rozdíl od tradiční Benedikty se nebojí občas využít i alternativnější postupy. Zahájili nezvykle svým úplně největším hitem z debutu a pak už se probírali hlavně aktuálním albem. Repertoár z něj je oproti tomu staršímu o něco komornější, pěvecky se vedle vůdčí osobnosti a kytaristky Marty více angažovali i ostatní. O míře vtipu a nadhledu vypovídal i průběh křtu alba, kdy CD bylo přineseno v zavinovačce, coby čerstvé novorozeně zváženo a změřeno, načež poprášeno pudrem. A jestliže Benediktě se stal kmotrem zvukař Milan Cimfe, BSD si přizval Přemysla Štěpánka z vydavatelské firmy.
Jestliže už první protagonisté večera měli ohlas dobrý, nadšení z Buduáru neznalo mezí. Pořád jsou hodně přirození a nekřečovití, pořád jsou hodně originální, pořád se nenechávají zkazit módními trendy, pořád jsou mladí a hraví. A přesto, že nebyli tak přímočaří jako Benedikta, ani na chvíli nepůsobili studeně intelektuálsky. Jejich set měl jediný problém - byl příliš krátký. Jediný přídavek publikum neuspokojil a všichni si zas zanadávali na neúprosnou policejní hodinu.
nokturno.net, 20. 5. 2005
Budoár staré dámy - My o vlku aneb kde je zakopán vlk... (pár řádek o novém CD interesantní brněnské kapely)
Skaven
http://www.nokturno.net/index.php?stranka=clanky/clanek&clanek=360
Konečně se ke mě dostala již nějaký čásek avizovaná platňa brněnské zlehka alternativní kapelky Budoár staré dámy nesoucí název My o vlku. Jsa silně ovlivněn albem předchozím, pustil jsem se horlivě do poslouchání. Předně mě zaujal o něco hladší a čistější zvuk než z předchozí desky, ale to jen tak na okraj.
Tedy o vlku: "Pojďte dál!" ozve se z reprobedny a následuje výtečná skladba "Uneste si mě", příjemně odsýpá a dobře se poslouchá. Avšak salší čtyři skladby mají poněkud dusivý nádech, melodie se táhnou, bicí jsou roztříštěné, zkrátka jeví se o poznání melancholičtěji. Třetí píseň alba s názvem "Náměsíčná" (jedná se o zhudebněnou báseň Karla Šiktance) vyprovází do světa svým hlasem houslistka, avšak nabízí se otázka, zda by se dotyčná slečna neměla držet spíše vokálů a houslových partů, které ji dle mého sluší mnohem více. Texty jsou zde spíše pochmurnější (povětšinou převzaté). Skladbou pátou ("Stříbrná svatba"), konkrétně její závěrečnou pasáží, která je příjemně dravá, se ale atmosféra CD láme a píseň zejména šestá "Slunce má stále barvu lišky" (která se honosí nápěvy luxusního ska), sedmá a osmá (kde pro změnu zpívá pan kytarista, nutno podotknouti, že ne nejhůř) pak evokují právě ty hudební prožití, které mne k BSD dovedly. Píseň devět se houpe opět někde na melancholickém pomezí, odkud posluchače vyvede zpěvná "Ona osudná". V písni jedenácté dostává prostor ku zpěvu opět slečna houslistka a já jsem stále na rozpacích, neboť píseň je to pěkná, ale hlas mne při poslechu ruší. Poslední dvě skladby se pak svým nádechem řadí k písním ze začátku alba.
Nu, tedy shrnuto do několika vět, nové CD Bsd je příjemné, vkusné, leč poněkud mírnější (či snad lépe řečeno melancholičtější) než-li jeho předchůdce. Některé kousky jsou zde nadmíru výborné, jiné pak zaujmou méně. Ze všeho nejvíce jsem si oblíbil skladbu šestou - "Slunce má stále barvu lišky" (ovšem ani následující "Noc co noc" není k zahození) a tímto doporučením završím těchto pár řádků. Hurá na koncert!
freemusic.cz, 19. 5. 2005
Budoár staré dámy - My o vlku
Jiří Ibl
http://www.freemusic.cz/clanky/3899.html
Vyděšen k smrti, jak z vlčí klece chrti, čekám na první tón a první slovo. Pojďte dál! Odkaz na hraní? Tady to je bsd, Budoár staré dámy...pojďte dál. Motiv, za který by se nemusel stydět lecjaký muzikant vykuřující si havanu ve svém neogotickém vigvamu v londýnských ulicích. Přes všechna očekávání, navzdory všem příslibům, natočil Budoár staré dámy své druhé album, které je...no...
Po Na hraních, Na hraných, Na hraném, či jak si s tím skloňujíce pohrát, přišel vlk a oni o něm. A vlk za dveřmi. Nebo je to sláva, to co ťuká? To album je...prostě...no...naprosto...
Zpět. Když vyšlo Na hraní. Byl Budoár malým objevem z úrodné alternativní oblasti. Skvělé koncerty, neuvěřitelná mladost kontra vyzrálost, skvěle zpracované básnické texty, hudba více než košatá, avšak neztrácející svůj tah. To co vadí u Hm..., kteří básně zhudebňují sic zábavně, přesto bez citu, má Budoár v těle duši slov, kterou vpisuje do meziřádků tónů. Vzpomínáte na Stromboli a Morgensterna? No, tak já se odvažuji srovnávat. Hlavně tu lehkost, jak slova zapadnou.
Na Nahraných byla však znát nějaká taková roztříštěnost. Jakoby texty hopsaly jak kuličky. Nezapomenutelné!: A jíst to bude kdo? - Dceruško pojď honem ven! Vidíš tu statečnou armádu? Zatímco Na hraní jen uzavřeli jednu kapitolu, ve které se toho stalo opravdu hodně, My o vlku navazuje přesně tam, kde byl Nahraných vrcholek. A zatímco Nahraní rekapitulovali, My o vlku už vymezuje budoáří svět. Výběr básní i autorské počiny kapely ladí (Marta Svobodová má dobré učitele) a hudba je přesně taková, jakou by jste nečekali, že budete čekat.
Po první silné Uneste si mě!, která má ambice k objímání, se sází hned napínavá Boží s textem Karla Šiktance. Melodie s texty fungují naprosto přesně. Vše na svém místě. Leze ze zvuku třetí Náměsíčná. Ačkoliv je to píseň jak vyšitá k masovému vzývání, snad nějak vybočuje z konceptu alba. Je škoda, že Budoár nezvolil trochu experimentálnější pojetí. Ale pozor! Zpívat to kdejaká Langerová v téhle podobě, tak jí všichni začnou oblizovat kolení jamky! Jenže...
Stříbrná svatba je přesně to co udělalo Budoár v jisté komunitě milovanými. Skvělý serial surreal text znovu od Karla Šiktance, napínavá atmosféra a vybuchlý rachmaninův klavír! Růst do nebe ač není... a nepřehlédnutelný videoklip. Jasný jeden vrcholek pohoří o vlku. A Jesenin tvrdí, že Slunce má stále barvu lišky a sedí na židli přibitý a spoutaný, takhle sedí ten Jesenin a ani nedutá a čeká co bude. Ještě mu do toho Marta Svobodová sem tam ťukne.
Já věřím, věřím ve štěstí,
Slunce má stále barvu lišky....
Červánky jak vějíř knížky...
A Jesenin se v hrobě otočil, aby se uvelebil k poslechu.
A tahle pořád. Ťape, šlapy šlap, píseň za písní a pořád čekáte jak to všechno dopadne. Co Eurydiké? Co kde dělala 1. prosince? A co takhle Škyt dub vrz. O pánovi, který skočil do studny (nejveselejší a nejskočnější píseň o dávení bažinou, kterou kdy uslyšíte!). Strach postupně ustupuje a nahrazuje ho kritické nadšení. Třeba Sámsám bych klidně zanechal pouze na živou produkci, ač ostrůvek hlasu mužské menšiny není neosvěžující.
Takže rekapitulace: Budoár staré dámy natočil druhé album, které potvrzuje, že úspěch prvního nebyl náhodný. Tisíckrát budete číst, že Budoár jsou české Hole (české hole podle vzoru švédské hole), nebo že jde o nezakomplexovanou mladou kapelu. Houby... Bsd kapela je případ, který se nedá zjednodušit takovými poučkami (navíc slečna Love je přeci jen jiný kalibr). Je tam už vlastní zvuk a je ho potřeba poslouchat, jinak se o vlku, který v se ubytoval v budoáru s babičkou nic nedozvíte. Občasné výlety kamsi do folku - to je snad mimo mísu, ta dravost jim sluší víc. Zůstává tu jen pocit obav: Co udělají příště? Kam se může takový solitérní materiál posunout, aniž by ztratil své kouzlo? Když na tohle nemyslíte, tak zbývá říct, že deska My o vlku jehodně milování hodná.
Ale žádné davy prosím...ať ji nepošlapou.
Hodnocení: 65%
volny.cz, 18. 5. 2005
Budoár staré dámy, krásná změna
Tano
http://o3.volny.cz/~volny/IDC/43513/
Jsou alba, která člověka přitáhnou dřív, než by je slyšel. Překrásný digipack (Marta Svobodová), něco neuvěřitelně jemného, že se dost těšíte, až to uslyšíte. Stejné pocity jsem měl, když jsem z obálky vyndal druhé LP Budoáru staré dámy - My o Vlku.
Je to už nějaký ten rok nazpět (myslím, že tři), kdy vyšel jejich debut pod názvem Na hraní. Z té doby si pamatuju booklet Tomáše Doležala a atmosféru alba. Alternativa, rock. Víte jak, neptejte se mě přesně. Řeknu Krylova Ocelárna a Murder Balads Nicka Cavea, taky si vybavíte jen ten pocit, ten nádech. My o vlku je na tom podobně.
Výše zmíněná Marta Svobodová (zpěv, kytara), Štěpán Svoboda (bicí, zpěv), Eva Svobodová (housle, zpěv), Dáša Matějíčková (baskytara, zpěv) a Ondra Klíč (kytara, zpěv), aneb Budoár Staré dámy, který říká: "Naše písničky jsou prosté, ale upřímné. Hrajeme duší, nástroje jsou jen prostředky. Léčíme deprese a smutky. Nejsme ale vtipní. Neladíme. Nesvlékáme se. Nehýbeme se. Nejsme krásní. Nejsme technicky zdatní. Nejsme moderní. Nesnažíme se. Jsme."
Třináct skladeb, necelých 49 minut rocku prolnutého s několika styly (občas jako kdybych slyšel jazz, folk, ale ty přechody se hodně těžko určují, vystihují), hravé až taneční melodie ("Prosvícená"), výjimečný, ne moc často slyšený ženský hlas ("Stříbrná svatba", Náměsíčná" - hodně silná skladba) výrazně kontrastuje s mužským, ač může jít u dvojhlas ("SámSám"), kvapíkem hnané reférny ("Saně!Koně!"), co píseň, to něco nového, ale především: texty také od lidí jako V. Hrabě, K. Šiktanc, S. Jesenin... Co dodat. Blues pro bláznivou holku. Český orloj. Píseň o feně. I takto můžeme obrátit pořadí, autor-dílo. Ty texty jsou většinou hodně jiné, netradiční, poetické, krásné a citlivé. Stejně tomu bylo i na jejich debutu.
Co tedy od alba čekat? Změnu. Chcete pořád dokola poslouchat smyčky v rádiích a písně o lásce, krásném životě, chcete mít refrén o třech čtyřech slovech bez hlubšího smyslu a nudu? Takových estrád jsou programy plné. Tohle je pro všechny, kteří chtějí jít hlouběji. Ať už v hudbě, případně slovech na ní nasazených. Kromě 13 skladeb na CD najdete také tři videoklipy a jeden dokument. Jak už to u Indies Records bývá, cena není vysoká, pohybuje se kolem 300 Kč. Uslyšíte sami, že vám nekecám.
ABBYSS - metalový webzine, 27. 9. 2003
BUDOÁR STARÉ DÁMY, INSANIA, 19.9.03 - Musilka, Brno
Margarita
http://sklisen.cz/abyss/reporty/030919_insania.htm
Na páteční koncert na Musilce přilákala INSANIA zase plný sál lidí. Už se tomu pomalu začínám divit - přece jsou to stále skoro stejná vystoupení několikrát do roka... Ale na druhou stranu chápu, že je to pro všechny posluchače výborná příležitost k pobavení a vyřádění se, jakých antidiskotékové typy zas tak moc nemají.
Nejen INSANIA ale i předkapela - BUDOÁR STARÉ DÁMY - měla mezi publikem mnoho svých fanoušků a posluchačů a určitě zaujala i ty, kteří ji slyšeli poprvé jako já. Pravda, mužskou většinu asi bohužel spíše svým složením ze 3/5 dívčím (kytara+zpěv, baskytara, housle+zpěv) než svou zajímavou hudbou. Během přestávky nebylo nijak výjimečné zaslechnout srovnávání, které kdo nejvíce fandí. :-)
Na brněnské rockové alternativní scéně už není jméno BUDOÁR STARÉ DÁMY neznámé, proto jsem na ně byla zvědavá mnohem více než na samotnou INSANII. A nebyla jsem zklamaná, zaujali mě především tím, jak byla každá píseň jiná, některá tvrdší, jiná melodičtější, střídání rytmů a velké množství různých vlivů, takže se posluchač nezačal nudit. Frontmanka skupiny se svou kytarou a výrazným agresivnějším hlasitým zpěvem měla podíl hlavně na tvrdší složce hudby, zatímco houslistka ji doplňovala o originální folklórní prvky a jemnější zpěv. Alternativně pak vyznívaly hlavně konce písní se svými změnami v rytmu a falešnými zvuky.
Textům bohužel nešlo moc rozumět, čímž byli posluchači ochuzeni o čirou absurditu, jak jsem si později zjistila na Internetu. Na závěr bych chtěla pochválit stránky skupiny, nejen jejich zajímavou grafickou podobu, ale především texty, ve kterých se vtipně a s nadhledem představují a zdůrazňují, jak neumí vůbec hrát. Myslím, že to tak hrozný asi nebude... :-)
FreeMusic.cz, 24.9.2003
Budoár staré dámy & Insania, 19. 9., Brno - Musilka
Petr W. Vaněk (strejda2@volny.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=2481
První, kdo si vyskočil na pódium a doladil poslední strunky byl brněnský Budoár Staré Dámy. Strhující sled hudebních záležitostí odpálený "V sobotu i v neděli" (ojelerý), jejichž drive s přehledem koučovala Marta Svobodová, ztělesněný lídr, zpěvák a v neposlední řadě režisér, který dokáže svými texty rozpálit i pohladit. Viděl jsem je teprve podruhé, slyšel nesčetněkrát z jejich alba "Na hraní" agresivní bigbít (... ani jeden sval nezůstane klidný při osudové vypalovačce "Myslitelé"), střídaný hravým punkem s místy melancholickými texty, které jakoby dávaly odtušit, že sami protagonisté, velmi mladí a vpravdě sehraní, mají nějakou tu osobní zkušenost. Ovšem melancholičnost neubírá dojmu, že to co se před vámi odehrává, to co slyšíte, je ryzí a daleko od prvoplánového záměru "dostat" vás za každou cenu.
FreeMusic.cz, 14.7.2003
Litoměřický Kořen, 4.-5.7., Litoměřice
Oves (oves@freemusic.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=2302
... Budoár staré dámy sází na dravé kytarové písně s houslemi a po rozpačitějším začátku fungují spolehlivě i v Litoměřicích. Jen ta mladicky naivní image začíná balancovat na hraně uvěřitelnosti.
FreeMusic.cz, 8.7.2003
Litoměřický kořen, 4. - 5. 7.
Vojda (vojda@freemusic.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=2289
... Na brněnský Budoár staré dámy jsem se hodně těšil, naposledy jsem je slyšel v březnu v Jablonci a posadil mě na zadek. První část jejich litoměřického vystoupení mi přišla mírně zakřiknutá, jakoby zpěvačka Marta Svobodová šetřila hlasivky, v pomyslné druhé půli si ale vše vynahradila. Jak to, že ještě stále mluví, při tom neuvěřitelně razantním živočišném způsobu zpěvu? Výborný zpěv, výborná hudba, výborné housle, paráda.
Echo (internetový školní časopis), 26.5.2003
Takový jeden brněnský budoár, zn. Vstupte!
Tereza Mašková (oves@freemusic.cz)
http://echo.bonusweb.cz/recenze/budoar.html
Budoár staré dámy je "hravá a dravá ze 3/5 dívčí kapela, co hraje pro radost sobě i ostatním", tvoří ji sourozenci Marta (zpěv, kytara) a Štěpán Svobodovi (bicí, perkuse, zpěv), Dáša Matějíčková (baskytara, zpěv), Ondra Klíč (kytara, zpěv) a Eva Svobodová (housle, zpěv). Všichni pocházejí z Brna (vlastně přesně z Kohoutovic) a jejich věkový průměr je 19 let. BSD byl "založen" na Vánoce 1998, kdy tehdy patnáctiletá Marta dostala svou první elektrickou kytaru, pak k sobě přibrala bratra Štěpána, kamarádku, spolužáka... A název? No, přeci podle toho, jak babička Marty a Štěpána říká svému pokoji.
Pokud někdo z vás o BSD neslyší poprvé, tak je to klidně možné, upozornili na sebe např. už na Malé Alternativě v roce 2001 či na loňském festivalu v Boskovicích. Avšak album Na hraní, které vyšlo na podzim 2002, je jejich debutem.
CD, které produkoval Broňa Šmíd (Sledě, živé sledě), obsahuje čtrnáct písní a dva podařené kukohyby (videa). A teď už k hudbě: Nadupanost, melodie, místy uječený projev, čistý zvuk ve slokách, zkreslené kytary v refrénech, neotřelé postupy, občas stylově rozladěné housle, zpěvnost a sloganovost refrénů, punková přímočarost... Ano, i tak by se dala deska Na hraní shrnout, zachovává si totiž sympaticky amatérský zvuk, ve kterém hlavní roli hrají kytary a vokální kreace frontmanky Marty Svobodové.
A texty? Většinou původní, autorkou je hlavně Marta. Často jsou o babičce, která je v nich přezdívaná Vedra: "Tři modrý traktory, co Vedra řídí, jezdí v mým pokoji, mý věci třídí..." (Pomsta neuklízející kozeně) či "Venku ještě námraza, ojlelí, ajlelí, a morče už je na zahrádce, ojlelí, vytuhlý, to jsem se dnes dozvěděla od Vedry..." (V sobotu i v neděli). Nemůžu opomenout reflexivní Myslitele ("Myslitelé nemyslí, protože neví o čem je svěééét, svět neví o čem jsou mysliteléééé..."), ulítlou O zázračném šampónu a krému ("Měj mě rád, mám vlasy bez lupů, měj mě rád, vlasy se lesknou, měj mě, měj mě rád...") a samozřejmě ani zajímavě použitý text čítankové básničky J. Aldy Rozhovor 9. 5. 1945 ("Ať žije mír! Sovětský svaz! Krásnější básně jsi nenapsal básníku, o českém máji, když kvetl bez. Dceruško, vidíš tu statečnou armádu?...").
Ještě je možná docela dobré zmínit, že tvorba Budoáru je určena především jejich vrstevníkům, přestože to ale není rock pro dospělé, myslím si, že nikoho neuráží.
A poslední věc k tomuhle povedenému albu: S názvem velmi dobře koresponduje propracovaný booklet a magnetky v krabičce.
Nezbývá než dodat: "...a tohle je, vážení, takzvané bé es dé, Budoár staré dámy... pojďte dál!"
magazín Uni, březen 2003
Vítejte v Budoáru staré dámy!
Autor: Petr Slabý
Příběh začíná v Brně-Kohoutovicích na Vánoce roku 1998, kdy patnáctiletá Marta Svododová dostává svou první elektrickou kytaru a její tehdy třináctiletý bratr Štěpán na to konto usuzuje, že se stane bubeníkem a oba se stěhují do garáže. Záhy však usuzují, že „dva, to eště přeciž není žádná kapela“, a tak je přizván Štěpův tehdy dvanáctiletý spolužák Jajco, který si okamžitě běží koupit elektrickou kytaru a posléze přivádí i svou sestru na post basistky (zpočátku ovšem hraje na spodní čtyři struny obyčejné kytary). Na jaře je kvartet vyzván ke společnému koncertu skupinou Čvachtavý lachtan a je tudíž nucen vymyslet název. Protože jsou jejich písničky především o babičce, navrhuje Marta pojmenování Budoár staré dámy, což souvisí s babiččinou obsesí ukazovat návštěvníkům dům od kotelny až po druhé patro, kde se nachází zlatý hřeb - tedy B.S.D. - a tam je „nechat žasnout v němém údivu nad její pořádkumillovností, nad její květymilovností, nad útulností budoáru podpořenou tkanými koberečky a kožešinkami na zemi, starou dubovou knihovnou s tlustými svazky, hodinami co netikají, co doslova buší, co hluší uši, těžkými závěsy, a obrazy s něžně baculatými akty.“ Krátce po prvním vystoupení se sestava rozšiřuje o Martinu lyžařskou kamarádku Evu a jednoho dne neočekávaně odchází Jajco a kapela to málem nepřežije. Naštěstí se objeví Ondřej Klíč a naděje mladé české scény je pro rockovou historii zachována. Výrazným úspěchem je vítězství na Malé alternativě na sklonku roku 2001, které znamená krůček ke smlouvě s vydavatelstvím Indies a pozvání k účasti na řadě dalších festivalů. Právě před vystoupením na Boskovicích 2002 vznikl formou elektronických otázek a odpovědí základ následujícího rozhovoru, který byl doplněn stejnou metodou v polovině března 2003. V nich tedy P.S. vs. Marta wrote:
02 Co bylo kromě zmiňované kytary hlavním impulsem k založení Budoáru?
Asi čistá touha hrát si a tvořit. Kamarádi kolem spíš sportovali, tajně kouřili a diskotékovali, což mne absolutně neuspokojovalo. Už dřív jsem skládala písničky na akustiku, plnila jimi svůj zpěvníček a nesmírně se mi líbilo, že tam zůstávají, zrajou, že si je kdykoliv zase mohu zahrát a že mi je nikdo nemůže sebrat. Pak mi ale najednou kytara přestala stačit... Jak by to asi znělo s celou kapelou?
03 Co pro vás znamenalo vítězství na malé alternativě? Co si o tomhle festivalu a termínu alternativa vůbec myslíte?
Chi chi. Tehdy jsme zjistili, že jsme alternativní, a že se tak tedy můžeme charakterizovat. Chi chi... Pardon, ale mě už ta otázka hrozně neba. Přirozeně jsme byli šťastní k zbláznění, tahali jsme pana Chadimu za copánek, skákali radostí a říkali si, že je to ta nejlepší soutěž na světě. Jinak si myslím, že tato přehlídka je docela ojedinělou a motivující záležitostí v ČR a proto je dobře, že existuje. Ale v porotě bych být nechtěla. tfuj.
Už při Malé alternativě na Deltě jsme mluvili o tom, že nám tvůj projev trochu připomíná Patti Smith nebo Chrissie Hynde. Co ty na to?
No, Chrissie Hynde neznám, Patti ano a neskrývám, že jsem svého času neposlouchala téměř nic jiného. Ale nechápu, jak to dělá, že i když zpívá v angličtině, i když křičí, rozumím jí.
Mikoláš Chadima taky tvoji jevištní prezentaci přirovnával k Mardošovi...
Mardošův projev ani recitaci neznám, tak nevím. Recituje dobře?
Myslel jsem Mardošu z Tata Bojs. Jaký máš na ně názor a co říkáš tomu, že přešli od „bigbítu“ k „dance music“. Očekáváš podobný vývoj i u vás? Chcete se přiblížit takzvaným současným trendům?
Tata Bojs se mi líbí, nejvíc album Ukončete nás. Nemám ale ráda, když člověk na pódiu nevidí, jak některé zvuky skutečně vznikají. Prostě líbí se mi, když všechno hraje živě. A co se týče vývoje naší kapely? Současné trendy jsou stejně tak jako dnes nošené trenky, už zítra minulé. Nepotřebujeme být zrovna módní, radši budeme plést pomalu dál svou dlouhou šál, která snad nepřestane hřát.
Máš pocit, že kapelu nějak determinuje její z větší části dívčí obsazení? Necítí se chlapci tak trochu na druhé koleji?
Někteří tvrdí, že tvoří-li hudbu ženy, že je to vždycky poznat. Ženám prý nesmí chybět značná melodika a procítěný projev. Od dojmu a pocitu jsou tu ale posluchači. Já nás soudit nemůžu. Jsme zkrátka ze tří pětin dámská kapela, a tak na nás chodí možná trošku víc pánů.
Mimo pódium působíš docela nesměle, zatímco při koncertech to docela rozbaluješ. Přesto - máš trému?
Pokaždé se bojím. Někdy víc, když hrajeme někde, kde jsme ještě nebyli (taky mám vždycky větší respekt z „oupnér“ koncertu, někdy míň, když třeba vím, že přijdou třeba jen kamarádi. Určitě myslím, že bát se je dobře. Mne by to asi ani jinak nebavilo. Je to jak dělat něco tajně, něco, co vám tak příjemně rozbuší srdce.
Všeobecně se tvrdí, že vlastně jako kapela nemáte příliš velké ambice a necháváte to spíš tak kolem sebe plout. Prý jste dokonce odřekli nějaké festivaly kvůli tomu, že někdo chtěl jet s rodiči do Bulharska nebo tak nějak...
Je tomu skutečně tak. Vyhovuje nám nálepka amatérské kapely, která se hudbou jistě živit nebude a nechce a moc dobře to ví. Nechceme se do ničeho hrnout, již tři roky se scházíme pravidelně ve čtvrtek na zkoušce tři hodiny, a to nám všem vyhovuje. vyřveme se, vylijeme si se, popovídáme... Představa častějšího koncertování by nám mohla ublížit. kapela je naše relaxace, potěšení, zpověĽd, vyjádření se, ale ne celý smysl života. Rozumějte.
Posunula se nějak „profesionalizace“ kapely?
Myslím si, že jistý krok „profesionalizace“ kapely byl učiněn v oboru nakládání a vykládání aparatury z auta. Už se nehádáme, kdo ponese odporně těžké basové kombo. Ondra.
Jak to vypadá s deskou a co pro vás její vydání znamená? Uvažujete vůbec nějak do budoucnosti nebo je pro vás důležitější přítomnost?
Práce na desce je zatím ve fázi smlouvavé. Kocháme se představou: ...vejdu do obchodu a tam uvidím naše CD a omdlím. Ale hlavně ten pocit, že si to může opravdu kdokoliv poslechnout a koupit, se nám líbí. A jinak..., spíš ta přítomost?
Jak je to tedy po vydání s tím omdlíváním?
Po prvních zkušenostech vcházím již do obchodů pouze s vnímavým doprovodem. CD totiž většinou nevedou a já bláhová tedy omdlévám s domněnkou, že je už vyprodané.
V jakém období vznikaly skladby pro CD Na hraní?
Písně nahrané na „Na hraní“, na hraní, vznikaly již za samotného vzniku kapely (O zázračném šampónu a k_ _ _ _ ,
V sobotu i v n_ _ _ _ _ (čtenářský kvíz) až po nahrávání (Kostičkama na kost, Průchod Nemesidy)... Snažili jsme se o takový průřez tvorbou, ale s odběhem času si říkám, že ony nejstarší šlágry tam asi neměly být. Už nevyzněly tak, jak kdysi.
Jaká byla spolupráce s producentem Broňou Šmidem (pozn. - mimo jiné ex-Sleděm, živým sleděm)? V čem byl jeho největší přínos a v čem jste se třeba naopak neshodli?
Broňa je božííí! Těch by mělo být na světě víc! On se nestravuje, on nepije, on nespí, on nebrble, on se nemračí, on prostě trpělivě vystřihuje tón po tónu z nahrávky, umísťuje jej do rytmu, popotahuje mocným „pičšiftrem“ a poslepuje tak první až čtrnáctou naši písničku. Spolupráce výborná. A přínos? Nejenže zodpovědně odvedl svou práci, ale navíc se stal takovou naší maminkou, která i v nejhorších chvílích, kdy nám to vůbec nešlo, nás dokázala povzbudit a dodat energii. A neshody? No, nejčastěji v mrkání. Naprosto nesynchronizované!
Kdo vybírá texty a kde se bere inspirace?
Texty? To je různé, pakliže jsou mé, tak jsou hrůzné. Proto se uchyluji k cizím. Mám kamarádku Kláru Mázlovou, jejíž texty ve mně vykleslí vždy takovou tajemnou krajinu melodie, která právě nejde nakreslit, a tak se musí zhudebnit. Jinak, co mne zaujme. Naposledy to byl S. Jesenin a J. Kainar. A inspirace? Já nevím, to skládání se děje nějak tak samo. Může mi to někdo vysvětlit?
Sergej Jesenin se na CD nakonce objevil celkem třikrát. Co tě na něm tak přitahuje?
Možná bych to neměla přiznat, ale já to přiznám. Víte, já většinou zhudebňuji to, co najdu doma. A jelikož přes veškeré kvantové mechaniky, teoretické fyziky, kmity a vlny tu nezbylo příliš místa pro poézii, osamělý Sergej Jesenin byl překvapivým zjevením. Ale pozor, v naší knihovně se neobjevil jen tak! Maminka ho vyhrála ve školní soutěži s názvem „O zemi, kde zítra znamená již včera“.
A jak jsi objevila z dnešního hlediska poněkud kontroverzní Aldův Rozhovor 9. 5. 1945? Je to míněno jako parodie?
9. 5. 1945 jsem objevila v povedené rudé knížce o vrůstající výrobě a úspěších Československé socialistické republiky. A přišel mi náramně zpěvný. Nic víc v tom nebylo.
A jak vznikaly vaše videoklipy?
Videoklip Rozhovor 9. 5. 1945 je mou naprostou videoprvotinou. Dostala jsem kameru, namyslela scénář, posbírala hrdiny (Igráčky), kde to šlo, a spoluhráče nasoukala do teplákovek. S nesmírným nadšením jsme v barvách podzimu roku 2000 každou neděli prolézali dírou v plotě do tajemného, zakázaného , rozbořeného domu v Brně a natáčeli klip o jaře. Scénář měl logický děj, jinotaj, spád, pointu... Ale bohužel zůstal jen v mé hlavě. Uprostřed natáčení nám onemocněla kamera, a ještě dnes trochu pajdá. Zrovna, když se měly natáčet scény se mnou. neva. Materiálu bylo až až. Zkuste vměstnat čtyři hodiny obrazu do necelých pěti minut. Je to pohyblivá vzpomínka na nechtěně upáleného Igráčka-hasiče.
Videoklip Usnul dub nad stádem hub vznikl v nevelké krabici, kam se mohou stěsnat snad jen lidé, co se mají moc rádi. Po shlédnutí několika Švankmajerových filmů jsem dostala ohromnou chuť natočit něco animovaného a sdělila to svému milému. Ten mi to lehce vymluvil a navrhl pinzetovou metodu. Pak převzal funkci kamery a já se stala hlavním animátorem, modelátorem a kulisátorem. Scénář počmáral dvě A4 a nepustil se nás. Babička, která byla jediná doma, nám topala topoly, lípala lípama (které jsou v Kohoutovicích k nedohledání, tak jsme listy vystřihli z ořešáku). A pak i smrkala. Klip vznikl jako reakce na svět, který nám přináší převážně zprostředkované vjemy místo skutečně prožitých. Člověk pro svůj život potřebuje přirozené přírodní prostředí. Nemá-li ho trpí duševním smutkem.
Plánuješ po relativně obrovském úspěchu těch předchozích nějaké další klipy?
Plánuji. Ale je to tajný!
Když je vaše kapela tak propojena s postavou babičky, chodí ona třeba taky na vaše koncerty? A co si myslí o vaší hudbě?
Zajisté. Hrajeme-li v Brně, nevynechá skoro žádný. Písničky se jí líbí, především na nahrávkách: „No, konečně slyším, kdo tam co hraje...no, jen tobě Martinko, rozumět není.“
To mi připomíná tvé plánované návštěvy logopedie... Pokud to myslíš vážně, nemáš strach, že ti to může i uškodit?
Já osobně si z toho dělám humor, takže humor. Cha cha. No horší je to ale s ostatními členy, kteří se marně snaží o změnu. Zastávám totiž názor: je třeba písničku předat co nejupříměji, co nejhlouběji ji prožít, a ne soustředit se na každé slovíčko, je-li správně vysloveno. Cítím se nepřirozeně, snad až někdy trapně, pokouším-li se o dokonalou výslovnost, a mám vždy pocit, že, že to ukradne strašně moc toho prožitku. Používám svůj neškolený hlas spíš jako nástroj, ale chápu, že kdokoliv může argumantovat způsobem: když se naučíš pořádně vyslovovat a stane se ti to přirozeným, expresívnosti neubude. Ale stejně myslím, že by ubylo. No nic, moje babička mi nerozumí ani když pouze mluvím, a jako tlumočnici používá mou maminku.
Jak se změnila situace po vydání CD, kdy jste se dostali do širšího povědomí a s tím přišla i určitá popularita atd.? Jak to na vás působí?
Ryze negativně. Baví mě hrát. Ale nesnáším všechno kromě toho. Věčné fotografování, interwia, autogramiády a ze všeho nejhorší je pásování v letadle. Ale doufám, že už brzy přestaneme být tak mladí a fotogeničtí a já budu moci odjet vlakem na Sibiř, aniž bych někoho naštvala.
A na závěr trochu patetična: Vidíš ve vaší tvorbě nějaké poselství nebo je to jenom „na hraní“?
Jde spíše o prostý zákon zachování energie. Když mi tu energii vyzáříme a vyčerpáni pak odtékáme domů, ta ji, hernajsfagotsaprlaudon, snad někdo musí přijmout, ne?
Bonusová otázka - Jakých kapel či muzikantů si vážíš na naší a mezinárodní scéně?
Ehm. Tak např. (přehlížeje jejich skutečnou hmotnost) si vážím třebas Ivy Bittové, Čvachtavého lachtana, Těch Syčáků, dnes již Mrtvých sleďů...., a z cizáků Alanis Morisette, Portishead, Sonic Youth, Moby, This Heat... ale já jsem určitě na spoustu, které jsem zde chtěla uvést, zapomněla. Tak se kdyžtak zeptejte ještě někdy přístě.
Budoár staré dámy:
Štěpán Svoboda (1984) - bicí, perkuse, zpěv - student SPŠ Kuřim, obor mechanik, elektronik, 3. ročník
Marta Svobodová (1983) - zpěv, kytara - Fakulta výtvarných umění, VUT, 1. ročník
Eva Svobodová (1982) - housle, zpěv - Vyšší odborná škola ekonomická, 1. ročník
Dáša Matějíčková (1981) - baskytara, zpěv - Fakulta stavební, VUT, obor geodézie, 3. ročník
Ondřej Klíč (1980) - kytara, zpěv - absolvent JAMU, obor dramaturgie, nyní civilní služba v divadle Polárka
Rockovým objevem loňského roku je zcela nepopiratelně brněnská "skorodívčí"kapela Budoár staré dámy, která vnáší do stojatých vod českého rocku mladistvý drive a svěží vítr. Název pětičlenné skupiny, jejíž věkový průměr je těsně pod dvacet let a jejíž většinu a tvůrčí základ tvoří dívky - kytaristka, houslistka a baskytaristka, je odvozen od rodinného označení pokoje babičky frontmanky, zpěvačky Marty Svobodové."Budoár"vydal svoji debutovou desku Na hraní koncem loňského roku u Indies Records. Výrazné a chytlavé písně jsou souběhem alternativního rocku, přidrzlého punku se syrovými kytarovými riffy, neportovního folku a velkoměstského pubrocku. Předností souboru je pestrost nástrojového obsazení, dobře sezpívané vokály a infantilně neučesané, přímočaré aranže. Milá hravost a až roztomilá naivita v surrealisticko- dadaistických textech nebo zhudebněných verších Sergeje Jesenina, Karla Šiktance či Josefa Kainara tvoří další z deviz seskupení, které čeká možná velká budoucnost a minimálně lokální kultovní zbožštění. (jiš)
Pozoruhodný debut v kontextu české rockové scény vydala skupina
Budoár staré dámy u firmy Indies. Skupina, jejíž duší je dívčí trio
(kytara, baskytara, housle) doplněné bubeníkem a druhým kytaristou,
přichází s albem, které vnáší do české produkce čerstvý vítr. Budoár
bývá do jisté míry právem srovnáván s tvorbou britské rockové
písničkářky PJ Harveyové. Syrové kytarové riffy, kombinované velmi
dynamicky s tichými pasážemi, svérázné melodie, citelná poučenost
rockovou historií - to jsou styčné body. Stylizovaný "dětský" pohled
na svět, kombinovaný se zhudebněnými verši Sergeje Jesenina, Karla
Šiktance či Josefa Kainara ovšem působí originálně.
Hodnocení LN: ***
Inspirací Budoáru staré dámy se stala babička Věra sourozenců Marty a Štěpána Svobodových, která je majitelkou právě takového „pokojíčku“. V písničkách vystupuje jako Vedra a debutové album pětičlenné kapely nazvané Na hraní (Indies records) otevírá její autentický hlas.
Nepsala jsem za každou odpověď „smích“, ale vy si ho tam musíte domyslet. A hlavně brát členy kapely Budoár staré dámy takové, jací jsou.
Kult: Mluví a píše se o vás výhradně jako o kohoutovické kapele, ne jako o brněnské. Co tím sledujete – chcete být zajímavější, záhadnější, jedineční?
Štěpán: Kromě Evy jsme všichni z Kohoutovic.
Dáša: Snad se sem brzy vdá.
Kult: Dalším vaším specifikem je to, že v kapele je převaha žen nad muži. Kdo má rozhodující slovo?
Štěpán: Já.
Eva: Marta, rozhodně Marta.
Marta: Ale já si do toho nechám z velké části mluvit. A pak si obhájím to svoje.
Eva: Řídíme se heslem: Drž hubu a nic se ti nestane.
Kult: Dělá to dobrotu, když je v kapele sourozenecký pár?
Dáša: Nedělá.
Štěpán: Dělá.
Kult: Stojí sourozenci na jedné straně a zbytek kapely na druhé?
Dáša: Naopak.
Marta: My jsme všichni proti bubeníkovi.
Eva: Protože je hlučný.
Štěpán (bubeník): Oni mi totiž závidí, protože já se tady jedinej lepším.
Eva: Spíš se přes tebe neslyšíme.
Dáša: Ale jinak ho máme rádi. Rozbroje jsou malé, a když jsou, tak musí jít každý do jiné místnosti.
Kult: Jak se dal Budoár dohromady?
Eva: Na inzerát!
Marta: To byl humor. Ve skutečnosti jsem v patnácti letech poznala Štěpu jako svého mladšího bratra. Zjistila jsem, že by mohl být vhodný kýblovník a rachotník, a tak jsme mu seskládali různé kotle, hrnce, obrácené popelnice a odpadkové koše a on se jich ujal.
Štěpán: Já jsem se narodil a Marta už tu byla!
Marta: Já jsem dostala svoji první elektrickou kytaru a bratr mi záviděl, že mám opravdický nástroj. Začali jsme zkoušet v garáži.
Štěpán: Od počátku jsem měl takové velké špalky, a možná proto hraji dodnes tak silně.
Marta: Tak to byl základ, ale to jsme se ještě nejmenovali Budoár staré dámy.
Eva: To se jmenovali „sourozenci Svobodovi“.
Dáša: Štěpán měl spolužáka (mého bratra), kterej hrál trošku na kytaru. Postupem času o mně řekl Martě – to už jsme byli čtyři. Pak jsme vzali Evičku-houslistku.
Marta: Chtěli jsme tzv. kvalitu vynahradit kvantitou. Tak jsme přizvali Evičku po vzoru Čvachtavého lachtana, protože oni měli housle. Tudíž jediné logické řešení je přibrat taky housle. A s nimi další zpěv a ladění. Tak nás bylo pět.
Štěpán: Abyste si nemysleli, že kopírujeme Čvachtavého lachtana – oni se totiž neladí, my ano.
Dáša: Pak přišla velká výměna, kdy kytarista vzal roha a přišel náš bůh, naše spása, jediný kvalitní hráč…
Marta: A to má jenom tři použitelné prsty.
Štěpán: Co ty na to Ondro?
Ondra: S těma prstama je to pravda. Štěpána jsem znal ze školy. Líbila se mi jejich písnička o datlovi, ve které se mluví sprostě. Potom jsme se Štěpánem začali hrát divadlo a tak jsem přišel oklikou do kapely.
Kult: Co jinak děláte, co studujete?
Ondra: Já jsem na civilce a dělám kulisáka v divadle Polárka. Studoval jsem na JAMU dramaturgii.
Eva: Já studuju VOŠ – veřejně správní zaměření.
Marta: 1. ročník fakulty výtvarných umění.
Dáša: VUT, geodézie, 2. ročník.
Štěpán: Kariéru jsem začal na základní škole a teď studuji v Kuřimi elektroprůmyslovku.
Kult: Tedy každý něco jiného – co vás kromě kapely všechny spojuje?
Budoár: Nic!
Marta: Hudba je to jediné, na čem se shodneme.
Eva: Pod nátlakem.
Marta: Ale já si myslím, že jsme ještě přes to trochu kamarádi.
Dáša: Důkazem toho je, že jsme všichni schopní na koncert přijet jedním autem.
Eva: Ale teď už nebudeme…
Marta: Dášo, řekni historku.
Dáša: Budoár jsou prasata, pořád jí v autě, když jedeme na zájezd. Jezdí v našem autě. Já jsem tam teď uklízela, vysávala – a najednou se mi něco přisálo do hubice. Vytáhla jsem zpod předního sedadla zmačkanou pet flašku, což mě opravdu rozzlobilo. Jinak tam byly obaly od žvýkaček, od tatranek, rozsezená čokoláda na sedadle a ještě někomu ukápl dressing z bagety Crocodile, a aby to nebylo vidět, tak si na to sedl! Já jsem dvě hodiny šůrovala auto. Už se tam nebude jíst!
Marta: Tak už nepřijímáme žádné koncerty mimo Brno…
Eva: Protože bysme umřeli hlady.
Kult: Co z vašeho původního repertoáru se objevilo na prvním albu Na hraní?
Marta: Jsou tam skutečně i největší šlágry jako O zázračném šampónu a krému, V sobotu a v neděli a Pomsta neuklízející kozeně.
Kult: Co vás přivedlo k tomu, pořídit si na desku jiné texty než vlastní, např. zhudebněné Jeseninovy básně? Neměli jste dostatek vlastního materiálu?
Eva: Ne.
Marta: Někdy je to inspirativnější, než co by člověk vyplivl sám.
Štěpán: Martu při čtení napadají u kombinace některých slov určité melodie. Pokud je melodie dostatečně silná, tak ji zahraje na kytaru a slova použije.
Dáša: Za takovou odpověď dostaneš čokoládu!
Kult: Máte originální texty, hudbu a dokonce i booklet k CD. Podíleli jste se nápadem na jeho designu?
Marta: Booklet z velké části vymyslel a udělal můj milý manžel Tomáš Fúú Doležal.
Dáša: A Marta!
Marta: Spolu jsme to konzultovali. On dělal a já ho kibicovala.
Kult: Vaše hudba je žánrovou směsicí – jaké máte hudební vzory? Co vás ovlivňuje?
Marta: To je právě ten problém, že každého něco jiného.
Kult: Máte ještě na koncertech zábrany? Stydíte se za své pohyby, zapomínáte slova?
Marta: Stydíme se ještě víc.
Štěpán: Už ne tolik.
Eva: Prodáváme, co v nás je.
Dáša: Když někam jedeme a neznají nás, tak se hýbeme. Tady v Brně se bojíme, ale třeba v Holandsku jsme se ztrapnili úplně v pohodě. To bylo daleko.
Kult: Zkoušíte momentálně na další album?
Štěpán: Připravujeme další písničky na další album.
Marta: Žádný další album, prostě písničky.
Kult: Kdy budete mít v Brně nejbližší koncert?
Marta: 19. března v klubu Leitnerka v 19:30.
Kult: Co bude po tak slibném albu, kladně přijatém kritikou, s Budoárem dál?
Eva: My se rozpadneme. V květnu.
Dáša: Možná začneme hrát divadlo.
Ondra: Děcka proč ta ironie, mě už to nebaví.
Eva: Marta založí rodinu.
Marta: Já mám jenom takový přání, aby to zůstalo pořád stejný.
Kult: Bude těžké překročit takovou laťku...
Štěpán: Já myslím, že tady se stal omyl, kterej se neměl stát.
Marta: Deska a živé vystupování je rozdíl. Naše deska byla vystříhána, nota po notě a poskládána do rytmu.
Kult: Bude další deska obsahovat opět videoklipy?
Sborově: Nebude žádné další cédéčko!
Marta: Videoklip by mohl být, tak možná vydáme cédéčko videoklipů.
Brněnské vydavatelství Indies Records je věrné svému názvu - na našem trhu s nosiči se etabluje dodnes jako nejvýznamnější distributor hudby, která se obecně zahrnuje pod pojem „alternativa“ (je-li skutečně tato hudba „nezávislá“, ponechme teď stranou). Mnozí publicisté i muzikanti sami neskrývají rozpaky nad tímto slovem, kterým se u nás popisuje v podstatě vše, co se nedá jednoznačně stylově zařadit. Nesmíme však zapomenout, že tento pojem má i smysl historický, který je vymezen mnohem přesněji (zejména díky stejnojmenné knize M. Chadimy). Řekneme-li tedy o mladém brněnském souboru Budoár staré dámy, vydávajícím u Indies své debutové album Na hraní, že je to alternativa, mnoho tím neřekneme. Více už napoví nástrojové obsazení skupiny: k beatlesovskému modelu bicí - baskytara - dvě kytary zde navíc přistupují housle, nástroj netypický pro běžný bigbít, ovšem příznačný pro underground, respektive onu alternativu v historickém slova smyslu.
Důležitým faktorem je, že tři důležité posty ve skupině jsou obsazeny „mladými dámami“ (Marta Svobodová - zpěv, kytara, Eva Svobodová - housle, Dáša Matějíčková - baskytara), i to, že tři členové souboru mají stejné příjmení. Kapela už má leccos za sebou, krom mnoha odehraných koncertů a demonahrávek i vítězství v minulém ročníku Malé Alternativy a vystoupení na hlavním pódiu na letošním festivalu v Boskovicích. Debutové album, produkované pod dohledem Broni Šmída (Sledě, živé sledě), zachovává sympaticky amatérský sound skupiny, v němž hrají důležitou roli kytary, osvědčeně a možná až příliš důsledně zachovávající schéma „čistý zvuk na sloky, zkreslení na úderné refrény“, a skřípavý, místy stylově rozladěný zvuk houslí. Hlavní předností souboru jsou ovšem vokální kreace frontmanky Marty Svobodové, nezakrývající inspiraci zvláště u Jany Tóthové, zpěvačky legendárních a nedávno znovuobnovených Tornádo Lou, případně v živočišném projevu Ivy Bittové, teatrálnosti Petra Váši a energii americké Patti Smith. Zde je tedy možno shledat návaznost na tyto veličiny naší alternativní hudby. Od nich se ovšem hudba BSD liší svou punkovou přímočarostí a zpěvnými sloganovými refrény, v čemž nalézám příbuznost s takovými jmény jako Nirvana, Pixies, možná i americkým neopunkem. Hravý, někdy stylizovaně infantilní, jindy mužský chraplavý projev zpěvačky, v němž je ironický nadhled i naléhavost, ovšem posunuje skupinu daleko od komerčních vod. Také texty nejsou obvyklým bezduchým popovým rýmováním, balancují na hraně mezi dětinským rýmováním (Pomsta neuklízející kozeně) a vážně míněnou reflexí (Myslitelé). Zajímavě působí zvláště použití textů ruských básníků Jesenina a Gureviče nebo čítankové veršovánky J. Aldy (Rozhovor 9. 5. 1945). Tvorba Budoáru staré dámy je určena především pro jejich vrstevníky - rozhodně to není žádný rock pro dospělé. Je-li ovšem zmíněna hravost i v názvu alba, nejde už o žádné bezstarostné hraní: je to „hra doopravdy“, ve svých nejlepších momentech aspirující až na onu metu „generační výpovědi“. Vypovídá ovšem pouze o menšinové, „alternativní“ části této své generace? Těžko říci.
Big Beng! 1/2003
Nepřeslechnutelná vnitřní potřeba
Michal Husák (perda2@seznam.cz)
Brněnská skupina Budoár staré dámy působí mladistvě nejen navenek, strhující mladistvý náboj je ve všem, co dělá. Tři mladé dámy a dva pánové jsou strhujícím a vzácným způsobem sví, přirození, opravdoví, intenzivní. V jejich muzice a textech občas ve druhém plánu probleskují náznaky šibeničního humoru a zdánlivé ironie, ústředním motivem je ovšem osobitá poetika. Obtížně se popisuje, o to rychleji vámi však prostoupí při frontálním kontaktu.
Následující povídání vzniklo po prosincovém koncertu v klubu Modrá vopice, kde se zároveň odehrál pražský křest aktuálního cédéčka Na hraní (recenze v Big Beng!u 20/2002). Zpočátku bylo nadlidským úkolem pětici ulovit, obsypal ji shluk obdivovatelů. Spokojení ‘patronové’ a ochránci filozofovali o úspěchu. Kdo ví, možná je Budoár staré dámy opravdu kapelou s generačním poselstvím. Jisté je, že písně ‘starých dam’ působí s nevysvětlitelnou podprahovou přitažlivostí. „Takových lidiček kvůli podpisu, a tak málo fixek,“ vystihla lakonicky s nadneseným povzdechem předačka Marta Svobodová, nakolik ‘hmotně reálný’ nakonec příjemný ohlas poměrně početného publika byl.
Téma na rozjezd se nabízí. Historka o oblíbené babičce se zdá být pravá, po tom všem, co zaznělo v předchozích řádcích by snad ani nebylo možné kapelu podezírat z nějakých mystifikačních báchorek. Přesto jsem se na příběh skrytý za názvem zkusil zeptat. Místo odpovědi přišly prosebné pohledy. „Jenom dneska jsme to vykládali už pětkrát,“ lákají raději na webové stránky, kde je vše obšírně vysvětleno.
Návštěvníky v Budoáru staré dámy jsou Marta Svobodová (zpěv, kytara), Eva Svobodová (housle, zpěv), Dáša Matějíčková (baskytara, zpěv), Ondra Klíč (kytara, zpěv) a Štěpán Svoboda (bicí, zpěv).
Považujete se za alternativní seskupení? Zejména z tzv. ‘alternativních’ kruhů se vám dostalo prvotního respektu a uznání.
Marta: Pokud jsme alternativní, tak v míře našeho amatérismu. Vždycky je potřebné srovnání, takže vymezme k čemu alternativní. Alternativní k profesionálním kapelám.
Když už jsme u toho srovnávání, v souvislosti s vaší kapelou občas zní jména jako Hole nebo Zuby nehty.
Eva: Zuby nehty jsem nikdy neslyšela a Hole se mi zdají hodně odlišní.
Marta: Já tedy znám obojí, ale pokud nás s nimi srovnávají, tak mi to přijde spíš jako optický klam.
Štěpán: Zuby nehty k tomu svádějí, protože jsou u nás taky vůdčí silou holky a Hole kvůli častému využívání expresivního řevu. Jinak jsem ale přesvědčený, že jsme příliš osobití na nějaké škatulkování. Je to rock, možná přece jen trošku alternativní.
Marta: Zatím jsme se na definici úplně neshodli. Především jsme si řekli, co nejsme. Postupem času se to bude nějak ujasňovat, uvidíme.
Máte pocit, že když výraznou úlohu hrají holky, je to zásadním způsobem znát na celkovém vyznění skupiny? Většinou se na tom lidé shodují, ale jsou i tací, kteří nesouhlasí.
Dáša: My si to tedy rozhodně myslíme.
Eva: Je v tom zkrátka víc estrogenu.
Marta: Nevím, jak to přesně vyjádřit, ale cítím, že muži a ženy skládají jinak. Neříkám, že je jedno lepší nebo horší, ale podstata se trochu liší.
Dáša: Přiznejme si, že víme, co je lepší.
Ondra: A pak jestli to je nebo není feministická kapela.
Marta: Další věc je, že když už ženy něco začnou kolem muziky vytvářet, jde to z nich. Musí mít opravdu hluboký motiv, vnitřní důvod.
Štěpán: Mimochodem, tohle mě vždycky zajímalo. Proč jsi s tím vlastně tehdy začala?
Dáša: Na to se radši zeptej jindy, teď děláme rozhovor s ním.
Štěpán: Ale já bych to doopravdy chtěl vědět.
Ondra: Tak to probereme v autě...
Marta: Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Přišlo to jakoby samo, prostě jsem měla vnitřní potřebu.
Cítíš se být vůdčí postavou?
Marta: V žádném případě. My vždycky všechno spolu. Třeba dnes jsme měli vybrat dvojičku do Rádia 1 a nakonec jsme se do toho studia stejně naměstnali všichni. Myslím, že je správné, když je kapela pohromadě a nenechá se drobit na jednotlivé částečky.
Dáša: I když doufám, že to nedojde tak daleko, abychom všichni hráli na všechny nástroje.
Z vašich postojů a především z muziky vyzařuje málo vídaná atmosféra půvabné nespoutanosti, rozevlátosti a snad i trošku naivity.
Společně: Hm... asi jo.
Marta: To musí posoudit především ti, kdo nás poslouchají. Nikdo si asi neřekne, že dneska bude takhle hrát nebo takhle vyzařovat.
Štěpán: My si teda s Ondrou před koncertem říkáme, na co se budeme soustředit a co musíme pohlídat, ale pak se na to stejně nedá v tom spádu myslet.
Jak dlouho vlastně fungujete?
Marta: Oficiálně tři měsíce, ve skutečnosti spíš tři roky.
Proč ‘oficiálně’ jen tři měsíce?
Marta: Protože by nikdo nevěřil, že to může být po takové době tak špatné.
Eva: Nikde žádný vývoj.
Štěpán: Tolik času jsme měli a stejně s tím nic pořádného nedokázali udělat.
Dáša: Jediné, co jsme dokázali natrénovat, je ta naivita.
Nemůžu se zbavit dojmu, že se dost podceňujete.
Ondra: Než jsem se stal členem, tak jsem na Budoáry chodíval jako divák a musím říct, že přinejmenším Štěpán se na bicí výrazně zlepšil.
Eva: To je fakt.
Dáša: Ano, opravdu. Eva by mohla trošku přidat, ale Štěpán se zlepšil.
Eva: Hm, já stagnuju.
Dáša: A ty přestáváš chvilkama při zpívání hrát na kytaru.
Eva: Jo, Marto. Měla by sis trošku zacvičit.
Dáša: Hmmm. Děcka, držme přece jen radši pohromadě. Hrajete výborně. Evička se jen dotkne struny a je to báseň. Marta má úžasný hlas. Ondra, proto jsme si ho vzali, to drží perfektně pohromadě...
Marta: Dáša poletí.
Rozhodně nemáte problémy s originalitou. Už jsme se bavili o tom ‘naivním’ výrazu. Jak dlouho myslíte, že vám tahle nálada a zápal, tahle neuchopitelná atmosféra může vydržet?
Dáša: Pravděpodobně do doby, než se naučíme pořádně hrát.
Marta: Ale to už bude konec, to se minimálně přejmenujeme.
Eva: Možná proto radši necvičíme.
Štěpán: Myslím, že ten pocit, který zmiňuješ, se ztrácí zhruba tak kolem třiadvaceti let věku. I když hudba je podle mě svým způsobem vždy do jisté míry krásně naivní. Nikdo nemůže říct, kam se budeme vyvíjet. Ostatně já jsem tady s Ondrou jediný, koho to baví, protože holky to dělají jen pro peníze a slávu...
Na první pohled, ale i při podrobnějším zkoumání vaše album zaujme úžasně pečlivým zpracováním. Nápaditý booklet, dva videoklipy v počítačové stopě, navíc v krabičce poskakují magnetky... Alespoň v mých očích to dokresluje ten dojem o hravé a nadšené partě.
Marta: Snažili jsme se zaujmout všemi možnými způsoby. Popravdě řečeno především proto, aby si lidé desku nekopírovali.
Dáša: Potřebujeme, aby se vrátily náklady.
Eva: Za booklet vděčíme Martině muži, který má velký výtvarný talent. Akorát teď díky nám pobývá na neurotickém oddělení.
Štěpán: Podobné je to s našimi rodiči, které jsme s Martou zapojili do nucených prací. Asi týden jsme pilovali ty magnety, aby vypadaly v krabičce úhledně a čistě.
Eva: Je to celé poctivá manufakturní práce.
&musiQ (Rock&Pop) 2003/01, http://recenze.muzikus.cz/recenze.php?id=1303, 15.1. 2003
Budoár staré dámy - Na hraní
Antonín Kocábek (antonin.kocabek@pvt.cz)
Konečně zase jednou debut opravdu mladé kapely (její věkový průměr je cca 19 let). I když poté, co v prosinci 2001 tahle brněnská, ze tří pětin dívčí pětka vyhrála soutěž Malá Alternativa, a loni v létě vymetla kdejaký festival, je album jen dalším logickým stupněm. BSD jsou ale alternativa spíš v americkém chápání pojmu. Under-grunge. Čili nadupanost třeba takových Hole s melodiemi a neotřelými postupy, plus zpěv a vokály model Zuby nehty. Hutné stěny zkreslených kytar a uječený projev jak vystřižený z období Riot Grrrls ovšem roztomile kontrastují s ulítlými, často až surrealisticko - dadaistickými texty. I zhudebněné verše komunistického poety Jana Aldy (... ať žije mír! Sovětský svaz!... - kde tohle ty holky vyhrabaly?) sem zapadají. Celkový dojem je dost přesvědčivý - tohle už není mladistvé tápání, tohle je ujasněný směr. O názoru a dostatku nápadů jasně vypovídá nejen propracované grafické ztvárnění bookletu (s názvem desky korespondují i magnetky v krabičce) ale především dva klipy z vlastní dílny, které najdete na datové stopě, za které by se nemusel stydět žádný zavedený režisér. Kdyby to bylo páté album, asi by některé mouchy vadily více, ale na debut je to zatraceně povedené...
Body: 7/10 (hodnocení časopisu &musiQ)
kultura.idnes.cz, 7.1. 2003
Co uslyšíte v Budoáru staré dámy
http://kultura.idnes.cz/hudba.asp?r=hudba&c=A030106_164154_hudba_vlk&l=1
iDNES, MF DNES, vlk, vla
Brněnská kapela Budoár staré dámy zazářila na předloňském festivalu Alternativa. Album Na hraní, který vyšlo v loňském listopadu, je jejím prvním titulem. Mísí se na něm melodické pasáže s ječivými, rockově nářezovými refrény v podání zpěvačky a kapelnice Marty Svobodové. Ostatně základ kapely tvoří dívky: zpěvačka s kytarou, houslistka a baskytaristka, které doplňuje další kytarista a bubeník.
Začátky skupiny s prapodivným názvem sahají do roku 1998, kdy tehdy patnáctiletá Marta dostala svou první elektrickou kytaru. Její o dva roky mladší bratr Štěpán nelenil a prohlásil se za budoucího bubeníka. Základy skupiny byly položeny.
Postupně přibyli Štěpánův spolužák Jajco (kytarista) a posléze i Jajcova sestra Dáša, která hraje na basu. Teď už byli čtyři a hráli písně o Babičkách, které Martu napadaly od té doby, co s ní žila v patře. Ostatně, babička stojí i za názvem kapely, jak se lze dočíst na oficiálních stránkách kapely.
První koncert proběhl na jaře roku 1999, a pak Marta do kapely přivedla pátou členku - svou kamarádku a houslistku Evu. Od té doby je součástí skupiny, ze které se naopak vytratil Jajco, jehož nahradil spřátelený Ondra Klíč.
Album, které skupina vydala po úspěchu na festivalu Alternativa 2001, nese příznačný název Na hraní. Obsahuje čtrnáct písní, která kapela hraje s ohromným nasazením - klidnější pasáže jsou protkané bouřlivými nástupy, zpěv variuje od melodických linek až po uječené refrény. Ne nadarmo je pětice z Budoáru přirovnávána k výbušným Hole - jejich energie je stejně mladistvá a přirozená.
Jako bonus se na albu objevují dva klipy, které Marta sama režírovala a natočila. Jsou stejně hravé a nápadité jako hudební produkce skupiny, a tak ani nepřekvapí, že Marta je nazývá "kukohyby". Potěší také ujištění, že skupina by i nadále chtěla zůstat tou „dravou a hravou, z 3/5 dámskou kapelou, co hraje pro radost sobě a všem ostatním." Byla by škoda, kdyby tomu mělo být jinak.
FreeMusic.cz, 30.12. 2002
Tak jaká je ta deska toho Budoáru z Brna?
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=1774
Pavel Ovesný (oves@freemusic.cz)
Bude tomu rok, co se ze tří pětin dívčí Budoár staré dámy vynořil z lůna Domů dětí a mládeže a na přehlídce Malá Alternativa předvedl, co si představuje pod pojmem rocková energie (s alternativní oblohou). Mladí Brňané a Brňanky předložily razantní kytarové pasáže (připomínající některé zámořské dívčí punk a grungeové kapely typu Hole, L7...) konfrontované s místem vzniku - města, jež dalo vzniknout kapelám jako Dunaj či Z kopce. Už od první zprávy o vydání jejich debutového alba (předcházelo mu "regulérní" demo Babičkám) jsem si položil otázku, jak se onu živelnost a dětskou naivitu, která je lákadlem ale i stropem Budoáru podaří přenést na studiovou nahrávku. Jaká tedy je?
Především obsah plně dostál názvu na obalu a kapela si jednoduše hraje - což se sebou ovšem nenese jen klady. Roztomile rozhodně působí prokládání různými "ruchovými zvukomalbami", méně už přítomnost písní, ke kterým má kapela jistě srdečný vztah, ale na albu tvoří výplň a zkušenější ruka (mimochodem albu citelně schází) by je jistojistě vykázala na trestnou lavici a dodala tak zbytku sevřenější tvar.
Dvousečnou zbraní je také zpěv Marty Svobodové. Na jedné straně je to ten silný "chlapský" hlas, který přináší ono mrazení na zádech a charisma kapely, na opačném pólu ovšem ve studiové nahotě irituje různým kvikotem a zajíkáním se. Kontrastně k tomu působí druhý dívčí zpěv Evy Svobodové, který ke škodě nedostal přes své kvality tolika prostoru. Z tohoto souboje vychází vítězně příjemné mnohohlasé sbory (Setkání m. a t., Průchod Nemesidy), jichž je ovšem jako šafránu.
Na otázku, zda se na album podařilo protlačit větší než malé množství živé dravosti lze odpovědět jednoznačně ano, ale za cenu toho, že tišší pasáže často působí jako chudý příbuzný. Může zato zejména plochý jednotvárný zvuk, který se rychle oposlouchá snad i proto, že citlivější dynamika a práce s gradací je kapele cizí a melancholické vyhrávky rovnou hrotí do ostře kontrastních "nářezů". Největší devizou kapely pak rozhodně zůstává schopnost napsat zdravě melodickou písničku (a skutečnost, že vlastních textů je pomálu ani tolik nevadí) a to je alfa a omega kladů tohoto alba.
Že jsem byl možná až příliš kritický? Ano, ale to jen proto, že omlouvat nedůslednost prvotinou je alibismus a stromek se má ohýbat, dokud je mladý. Budoár staré dámy je rozhodně talentovaná skupina, ale dle mého mínění se z ní na albu rozhodně dalo vymáčknout víc. Pro jistotu výjimečně přidávám i bodové hodnocení 6 z 10 (i díky hezkému bookletu a působivému klipu Usnul dub nad stádem hub).
Big Beng! 20/2002
Budoár staré dámy: Na hraní
Michal Husák (perda2@seznam.cz)
Debutové album brněnské pětice Budoár staré dámy je jedním z největších překvapení a hlavně příslibů domácí rockové scény. Mladistvá nespoutanost a lehkost prýští z každého tónu, roztomile intelektuálními postřehy a bolístkami zase prostupuje laskavá naivita. Nejvýraznějším poselstvím této skupiny je především osobitost – svěží, nepopiratelná, dechberoucí.
Je v tom nejlepším smyslu slova znát, že zásadní roli v téhle kapele hrají dívky. Zdaleka se ovšem nelze spokojit s takto laciným a zjednodušujícím tvrzením. Vůdčí síla, zpívající kytaristka Marta Svobodová, bude podle všeho naprosto nespoutaný element. Zpívá s rozkošnickou nedisciplinovaností, pitvoří se, juchá, ale i hořekuje, to vše bez náznaku nepřirozenosti nebo patosu. Prostě nechává vyvěrat svou duši, která úžasně ladí s nevšední hudbou plynoucí vokálům po boku.
Těžko tvrdit, že Budoár dělá alternativu, punk nebo prostě bigbít. Muzika je to jaksepatří dřevní a syrová, ale i důmyslná a sofistikovaná. Vtipně použité housličky, dechy, vrstvené vokální harmonie, dravě rockové erupce. Když dokážete prolomit prvotní šok, který způsobí, že si napřed z poslechu alba odnášíte především husí kůži a rozpaky, prostoupí vámi nevtíravá pozoruhodnost každého momentu. Většinu písniček doprovází silné vnitřní pnutí a je úplně jedno, jestli ta která spíše lká nebo nezřízeně řičí.
U muziky ovšem čerstvý a uvolněný myšlenkový gejzír zdaleka nekončí. Počínaje naprosto osobitými texty, přes neobvyklý booklet, dva svépomocí vyrobené videoklípky, až po legrácku s magnety poletujícími v krabičce tvoří album komplexní celek vyzařující nesmírné charisma a nadšení. Jako by pro Budoár staré dámy byl celý svět na hraní. Kdyby se takto chovalo jen o trochu víc lidí, než je v kraji zvykem, bylo by všem bez rozdílu volněji u srdce.
6/7
MusicServer.cz, 18.12. 2002
Netušené poklady skrývá Budoár staré dámy
http://www.musicserver.cz/clanek.php?id=5753
Lukáš Beldik (beldik@musicserver.cz)
"Zdá se mi v noci tolik snů / hraje tolik hudby / a pak ráno je mi líto / že si jen některé pamatuji." ("Rozrytá")
Budoár staré dámy. Tajuplný svět, ve kterém přestává existovat čas. Čtrnáct šuplíků a skříní v sobě skrývá hravost, poetiku, křehkost i netušenou sílu. Zní v nich hutné kytarové plochy, něžné kvílení houslí, přizvukují si klarinety i saxofon. A hlavně ten ženský hlas. Osobitý, výrazně stylizovaný. Nesměle dívčí, dětsky zajíkavý i rockově uřvaný. V některých skladbách až cítíte odcházející hlasivky. V rodném listu přitom stojí rok 1983. Debutové album "Na hraní", které velmi mladá kohoutovická (součást Brna?) pětice vydala v listopadu u firmy Indies, je jedním z nejsilnějších českých "začátků", jaké jsem měl možnost slyšet.
Jejich hudba se dá označit za rock s přídomkem alternativní. A v případě Budoáru neznamená slovo alternativa rezignaci na výrazné zpěvné refrény i neokázalé melodie. Jsou mladí, do vínku jim stará dáma přihodila kromě talentu i smysl pro nevypočitatelnost a originalitu. Neumějí nebo se ještě bojí psát si vlastní texty, a tak většinou zhudebnili básničky nejrůznějších umělců, což albu nadmíru prospělo. Tři šuplíky tak okupuje tragická postava ruského veršotepce S. Jesenina, z jiného vykukuje hlava socialistického básníka J. Aldy nebo K. Šiktance. A tři zářezy na pažbě si připsala i hlavní persona Budoáru, zpěvačka a kytaristka Marta Svobodová. Nutno dodat, že se jedná spíš o dětské říkanky, které však obalené hudbou nejsou nijak špatné.
Dalšími členy skupiny jsou: Dáša Matějíčková obsluhující baskytaru, kytarista Ondra Klíč, houslistka Eva Svobodová a mladší bratr Marty - bubeník Štěpán Svoboda. Sourozenecká dvojice odstartovala vznik skupiny na vánoce 98 a první koncert odehráli na jaře 99. Loni nezůstali bez povšimnutí na pražské Malé Alternativě, stali se jedním ze dvou vítězů této soutěže začínajících skupin. Cítím z nich zubonehtovost i neučesanou energii dybbukovské éry, stejně jako spřízněnost s pražskými Hm. Do Zubů nehtů jim samozřejmě chybí nejen vyhranost, zkušenosti nejen hudební ale i životní a především vlastní slova. Hm zase evokuje jejich poskládání repertoáru z per básníků. Mezi zásadní okamžiky alba řadím úvodní "V sobotu i v neděli" s až punkově výbušným refrénem a vtipným, lehce infantilním textem Marty Svobodové. Skoro by se dalo říct protestsong "dospívajících".
"Snídaně je takzvaný, ojlelí, studený / supermix z celého týdne, ojlelí, zkvašený / a vepřový koleno, prej libový, od Vedry / A jíst to bude kdo? Já né, já né! / tak tohle po mně nechtěj."
Září i "Rozhovor 9.5. 1945", Aldova stupidní socialistická agitka ale s neskutečně chytlavě zahraným refrénem a podařeným hudebním hávem. Přiznám se, že si už přes týden pravidelně zpívám k nelibosti mého okolí: "Krásnější báseň jsi nenapsal / básníku / o českém máji, když kvetl bez / dceruško vidíš tu statečnou armádu? / svobodu vrací nám, zhrzenou čest / dneškem se mění naše zem v zahradu / v které mír všemu dá růsti a kvést." No uznejte, zpívali byste si něco tak úchylného, kdyby to nebylo podpořeno povedenou hudbou? A ještě minimálně jednoho favorita mám, intimní "Rozrytá" s textem od Jesenina. Vábivá slova, které si můžete přečíst na začátku článku a teskná, příjemně melancholická hudba. A ještě nesmím zapomenout na booklet od Tomáše Doležala. Last but not least. Krásně graficky udělaný s barevnými magnety uvnitř plastikového obalu.
Hodnocení: 7/10
Právo - Kultura, 17.12. 2002
Hudba, strana 12
Autor: (JAŠ)[=Jarda Špulák]
Budoár staré dámy: Na hraní, Indies Records, 47:25 Debutové album brněnské pětice nabízí jen rámcově zřejmý pohled na souběh alternativního rocku, punku, městského dlažebního folku a pub rocku. Pestrost nástrojového obsazení dává prostor pro zvuková překvapení, která jsou vsazena do infantilně neposlušných aranží. Nedisciplinovanost a naivita umožňují spolu s obrovským nasazením a hravostí paradoxně vnímat skupinu jako nadějnou.
Stisk - studentský internetový magazín FSS MU, 6/11+12, 10.12. 2002
Poněkud hlučný budoár
http://www.fss.muni.cz/projekty/stisk/stisk_2002_12_10/kul_06.html
JaB (Jirka Bolina)
Poslední dobou na sebe na české hudební scéně stále častěji upozorňuje mladá brněnská (přesněji řečeno kohoutovická) kapela Budoár staré dámy.
Název kapely se odvíjí od vřelého vztahu jejích členů ke svým babičkám. Ze stejného zdroje vychází i image kapely, založená na starých lila kostýmcích, charlestonových šatech, apartních kloboučcích a dlouhých šňůrách korálů. Dlužno dodat, že v tomto ustrojení vystupuje pouze ženská část formace, pánové zůstávají bůhvíproč v civilu.
Nicméně dámy vypadají, jakoby utekly přímo z čajového dýchánku pořádaného v zšeřelém salónu.
Ale zdání klame. Kdo by čekal, že se od skupiny dočká sladkobolného vzdychání doprovázeného unylým brnkáním, ten je na omylu.
Hudba Budoárů je založena na chraplavých riffech elektrické kytary ( frontwoman a zpěvačka Marta Svobodová) a razantním zvuku bubnů (Štěpán Svoboda). V sestavě samozřejmě nemůže chybět ani baskytara (Dáša Matějíčková), k dispozici je i druhá kytara (Ondra Klíč). A nástrojem, který dodává kapele její osobitý styl, jsou housle (Eva Svobodová). Podle potřeby zpívají všichni členové kapely, ale hlavní zpěvačkou je Marta Svobodová, která disponuje jak nevinným dívčím hláskem, tak téměř hardcoreovým ječákem. O poznání méně prostoru před mikrofonem se dostává druhé, neméně výrazné zpěvačce skupiny, jinak též houslistce Evě Svobodové. Její poměrně hluboký hlas by se asi nejlépe hodil k žánru šansonu, ale zní skvěle i ve skladbách Budoárů. Samotná kapela označuje svůj žánr jako "grunge s alternativní oblohou", což docela sedí.
Na podzim letošního roku vydali Budoáři po několika demosnímcích konečně regulérní desku, nazvanou Na hraní. Texty písní obstaralo několik autorů počínaje M. Svobodovou a K. Mazlovou a konče S. Jeseninem, K. Šiktancem, či J. Kainarem.
Takže pokud vám není vlastní nuda zatuchlých prostor se starožitným nábytkem a vitrínami se svátečním porcelánem, zajděte si na Budoár staré dámy nebo si pusťte jejich CD a bavte se.
Gilotina - studentské noviny Gymnázia Brno - Řečkovice, 23.12. 2002
Budoáři neusnuli na vavřínech a vydávají nové CD
http://gilotina.gyrec.cz/gilotina.php?page=clanek&content=kultura/budoari13122002
Hana Šmahelová
Budoáři neusnuli na vavřínech a vydávají nové CD
Marta Svobodová, zpěvačka kapely Budoár Staré Dámy, loňská maturantka na naší škole, nyní studentka FAVU (Fakulta výtvarných umění) v Brně, si vzpomněla a na chvíli se zastavila podívat se, jak se nám všem daří. Vzhledem k rostoucí popularitě BSD jsme si nemohli dovolit ji jen tak nechat odejít.
Studuješ FAVU pár měsíců, jaké jsou tvoje postřehy?
Můj vedoucí atelieru se jmenuje Peter Ronai, ale to není vůbec důležitý. Pro mě je důležitý to, že mu vůbec nerozumím, protože je rodilý Maďar a chvíli učil na Slovensku. Takže si něco žvatlá svojí maďaroslovenštinou, má dlouhý fousy, že mu ani nejde vidět pusa.. A s tímhle člověkem já mám mít jednou týdně konzultaci, takže je to takové vtipné..
Zkoušky prý byly těžké a hlásilo se dost lidí. Nebo brali málo!?
No, já nevím.. Hlásilo se asi sto lidí, pak jich vybrali méně, pak ještě méně, pak se něco stalo tam nahoře a jsem tam i já. Brali dva do jednoho ateliéru.. Ale trapas se mi stal hned na začátku. Máme předmět večerní kresba, přišel tam náš profesor a říká: „Posaďte se, budeme dělat klasický akt, všichni znáte, že jo, tak začneme.“ A teď já, jedinej debil jsem přišla a říkám: „Dobrý den víte, já se hrozně bojím a stydím, já jsem to nikdy předtím nedělala!“ Odpověď zněla: „Tak si sedni a dělej co umíš“. Tak jsem poprvé kreslila nahatou ženu. ////Ta teď ale přestala chodit, protože je to jen za 80 Kč na hodinu a jelikož jsme nikoho nemohli sehnat, tak minule přijel na kole takový bezdomovec s plísní mezi prsty.. tak jsme kreslili bezdomovce////
Vydali jste konečně nové cédéčko, tak povídej – kdy, jak, nač..
Začali jsme na začátku září, nabídlo nám to vydavatelství Indies, se kterou jsme podepsali velice nevýhodnou smlouvu, která bohužel nešla upravit a začali jsme nahrávat. Předpokládali jsme nějakých slabých čtrnáct dní, pak se to protáhlo na měsíc a půl… A tak máme cédéčko! Jmenuje se Na hraní, je na hraní – můžete si hrát v přehrávači nebo si s ním můžete hrát. Pro tento název jsme speciálně vymysleli hračku. Fyzikální hračku. Takže když máte doma malé děti, tak vy si pustíte cédéčko (na hraní) a dětem dáte obal (na hraní) a oni si můžou hrát s pěkným fyzikálním jevem – magnetismem, protože v tom obalu jsou umístěné tři magnety, které se vzájemně odpuzují a když si s tím člověk štěrchá, tak je to.. hrozně hezký (pozn. red. – takhle dopadnete po maturitě z fyziky..).
Kolik písniček je tam pro nás na hraní?
Dohromady čtrnáct, jsou na něm umístěny i známé dva videoklipy a intro nám napovídala naše babička.. takže doporučuji. Pultová cena činí 329 Kč. Ale my je sice nevýhodně, ale lidsky prodáváme za 200 Kč.. Kupujeme je od Indies za 180 a prodávat můžeme za kolik chceme.
Vyhráli jste soutěž Malá alternativa – jste tedy nejlepší alternativní kapela u nás. Jak vám toto vítězství pomohlo?
Objevily se nějaké články v novinách a časopisech, pár ohlasů na internetu, ale moc se toho nezměnilo. Ujal se nás jeden muž, i když jsme nechtěli a stále povídal, že chce být náš manažer. A my jsme stále říkali, že ne, řekli jsme mu, že ne a on se nás ujal. Ale Malá alternativa nám určitě pomohla. Zharáli jsme si v létě na hodně velkých festivalech, třeba v Boskovicích, Mikulově ve Smržovce. Tam by asi nebyla šance se dostat, kdyby nás nikdo neznal.
Co je pravdy na tom, že jste dostali nabídku hrát i na trutnovském festivalu? Dokonce se i říká, že jste ji odmítli?!
Ne, to rozhodně ne!! Tedy nabídku jsme dostali, ale neodmítli jsme ji. Ale nastal tam v komunikaci nějaký zkrat, měli tam velkého hosta Sepulturu a tak se veškerá organizační činnost se soustředila na ni. Na Budoár Staré Dámy asi nezbyly síly. Psali jsme jim o podrobné informace o příjezdu, oni se neozvali, tak jsme nejeli. Ale to nevadí.
Kam nás pozveš váš na koncert?
Jelikož máme nové cédéčko, tak je logické, že by měl být křest. A taky bude, proto bych vás ráda pozvala 20.12. do klubu Stará pekárna, kde nám babička svým osobitým způsobem pokřtí nové album Na hraní.
A co nějaké to BSD tour? Chystáte se do světa?
V Praze budeme 18.12. hrát v klubu Vagón.. Jinak se náš manažer snaží nám něco domluvit, ale stále zjišťuje, jak málo jsme ambiciózní kapela a už ho to začíná trochu štvát.. Ale my se nedáme a nebudeme hrát často, protože často hrát nechceme, protože nás to vyčerpává. Třeba představa hrát dva dny po sobě je hnus. Takže se tomu tak docela trurné říct nedá, ale budeme hrát v Jablonci, Havlíčkově Brodě a v Plzni nás čeká rozhovor do rádia.. to bude taky ještě humor.
Blíží se nám zase Vánoce, už jsi napsala Ježíškovi?
Napsala, my doma musíme psát Ježíškovi dopis, hodit do schránky a on si ho tam vyzvedne. Psala jsem si o novou elektrickou kytaru. Zdá se mi, že nedrží oktávy. Stále si myslím, že je to kytarou a ne stylem hry..
Chceš něco vzkázat gymplákům, vysokoškolačko?
Tady to chodí tak, že se vás učitelé snaží toho naučit hrozně moc. Na vysoké musíte vy honit ty učitele, a je to velice nepříjemné. Tak si toho opravdu važte. Zjistila jsem to až teď..
Rohlas.cz, Český rozhlas Online, 3.12. 2002
Tohle je takzvané B.S.D., neboli Budoár staré dámy...
http://www.rozhlas.cz/kultura/portal/_zprava/56765
Hynek Just (just@musicserver.cz)
Vydavatelství Indies přišlo nedávno se dvěma debutovými nahrávkami domácích kapel - Chorchestru a Budoáru staré dámy. Obě pozornosti hodné, obě něčím přitažlivé, přesto každá na docela opačném pólu přístupu ke své hudbě. Pokud na těchto místech byl Chorchestr nedávno zmiňován jako kapela formálně dokonalá, hudebně až rutinérská a obsahově lehce upozaděná, Budoár staré dámy by se dal vymezit na základě pravých opaků. Muzikantsky nijak dokonalí či objevní, přesto původní, něčím přitažliví, uvěřitelní.
Budoár staré dámy, kapela ze tří pětin dámská, dostala svůj základ před čtyřmi lety, původně jako duet sourozenců (tehdy patnáctileté tvůrče nevybouřené Marty a bratra Štěpána) Svobodových s bazarovou kytarou a bubny kdesi ve sklepě. Pozvolné seznamování s možnostmi nástrojů prokládali skládáním písní "o své babičce" (což, jak sami říkají, dělají dodnes), když došlo k jejich rozšíření na regulérní kapelu a vznikla potřeba názvu pro první koncert, nemuseli pro něj daleko, termín jim půjčila již zmiňovaná babička, na svůj budoár patřičně hrdá. Cesta k nahrání demosnímku nebyla dlouhá a rozhodně ne marná. Předloni byli na základě něj pozváni na přehlídku mladých talentů v rámci festivalu "Alternativa", zjevně uhranutá porota jim dala ocenění nejvyšší, a to jim jistě usnadnilo i cestu za prvním regulérním albem - ta byla dokonána letos na podzim.
Jistě, i na debutové desce "Na hraní" /Indies, 2002/ by se dalo (stejně jako u nedávno zmiňovaného Chorchestru) hovořit o zjevných žánrových motivacích kapely. Ze skladeb je cítit tu tatabojsovská hravost textů spojená s živlem ve výrazu ("Myslitelé"), někdy přelitá až v jakousi punkovou naléhavost ("Průchod Nemesidy"); zpěv Marty Svobodové se nemůže vyhnout stavění vedle kolegyň ze Zubů nehtů ("O slečnách, pihách a cihlách", "Dravá"), případně slovenských, podobně srdečně orientovaných Tornádo Lue ("Rozhovor 9.5.1945", "Průchod", "Pomsta neuklízející kozeně") - s posledními dvěma jmenovanými mají společnou i schopnost skládat stručně, úderně a kondenzovaně, aniž by písně postrádaly hitový potenciál (za takové jako "Kostičkama na kost" či "Usnul dub nad stádem hub" by se nemuselo stydět leckteré rádio). Předestřená přirovnání mohou však sloužit jen velmi orientačně, pro B.S.D. jsou tyto inspirace možná pouze podvědomé a pro to, co dělají, jistě nejsou tím hlavním; evidentní a určující je u nich touha být za sebe a odkrývat především vlastní vnitřky.
To, že jsou autorské texty někdy gymnaziálně přemoudřelé ("Myslitelé") nebo tu a tam uvíznou v kouzlu jakési rebelské roztomilosti ("O zázračném šampónu a krému"), ani to, že je hudba Budoáru tak trochu zajatá v bigbítových klišé, na jejich debutové nahrávce nepřekáží a člověk tyto nešvary rád toleruje. Důležité jsou chuť do hry, důvěra ve vlastní tvorbu a mít co předávat; v těchto vlastnostech je Budoár staré dámy pevný a jistý v kramflecích. Nakonec, už to, jak B.S.D. definují sebe samotné, je dost příznačné: "Naše písničky jsou prosté, ale upřímné. Hrajeme duší, nástroje jsou jen prostředky. Léčíme deprese a smutky. Nejsme ale vtipní. Neladíme. Nesvlékáme se. Nehýbeme se. Nejsme krásní. Nejsme technicky zdatní. Nejsme moderní. Nesnažíme se. Jsme."
Novinky.cz, 26.11.2002
Iva Bittová přichází jako host
http://www.novinky.cz/Index/Kultura/12798.html
Karel Veselý (vesely.karl@seznam.cz)
(...)
Brněnská skupina Budoár staré dámy zazářila loni na festivalu Alternativa 2001 a rok nato už mají svoji první desku Na hraní. Pětice mladých hudebníků na ní představuje syrové a zároveň chytlavé písně, zahrané bez jakýchkoliv mindráků. Nejsilnější je Budoár v náhlém střídání ztišených poloh a ryčného punku, kterému dominuje řezavý zvuk elektrické kytary a housle. Zpěvačka Marta Fúú Svobodová chvíli zpívá s nenucenou ledabylostí jako Václav Koubek, chvíli křičí jako Courtney Love. Kdyby bylo o deset let dříve, tak napíšu, že BSD je ohlas na dívčí grunge punk skupin jako L7, Babes In Toyland nebo Hole. Dnes bychom je mohli srovnat třeba s The White Stripes. Mimochodem, tři dívky jsou v Budoáru v přesile proti dvěma mužům. A že je to opravdu CD na hraní, tak v plastikovém obalu jsou vsazeny tři poskakující magnetky a na nosiči najdete dva videoklipy (aneb jak jim oni říkají kukohyby). Jeden z nejvýraznějších domácích debutů roku.
Muzikus, 30.10. 2002
Moravské debuty
http://novinky.muzikus.cz/novinka.php?id=773
Antonín Kocábek (antonin.kocabek@pvt.cz)
Naproti tomu Budoár staré dámy je čistokrevná rocková parta, a výrazněji se zapsala až svým loňským vítězstvím ve vyhledávací přehlídce Malá Alternativa. Tvoří ji smíšená sestava, ve které hned tři pětiny zastávají dámy, a jejich styl by se dal popsat nejsnáze jako alternativně pojaté grunge s houslemi, postavené na hravých textech. Ty v kombinaci s originálním a zcela charakteristickým projevem zpěvačky a kytaristky Marty Svobodové jsou tím, co skupinu povyšuje nad běžný průměr. Jejich debut nese název Na hraní, má nápaditě pojatý booklet a vyjít by měl za dva týdny. Obě desky vydávají Indies records.
FreeMusic.cz, 22.8. 2002
Hudební festival Eurion - Smržovka 16.8.2002
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=1454
Jan Vojíř (vojda@freemusic.cz)
S mírným zpožděním, tedy něco před 18. hodinou zahájila mladičká brněnská kapela BUDOÁR STARÉ DÁMY, mj. vítěz Malé Alternativy 2001. Trochu jsem se obával, že zahajovat složitým alternativním rockem nebude to pravé, ale byl jsem velmi mile překvapen. Tři dívky a dva mladíci spustili přímočarý rock a během jejich vystoupení mě napadla až kacířská myšlenka o chadimovských melodiích v lehce punkovém odění. A reference o výborném zpěvu Marty Svobodobé nelhaly. Výborný rozjezd večera, škoda jen špatného zvuku zejména u zpěvu - nebylo rozumět textům.
Musicpage.cz, 12.8.2002
V Boskovicích se jelo napříč uměleckými disciplínami
http://www.musicpage.cz/mp/rec870.htm
Ad.Javůrek (naraznik@centrum.cz)
(…)
Budoár staré dámy měl hned tři nevýhody: a) byli první kapelou na hlavním pódiu, takže museli bojovat o pozornost publika, b) málokdo je znal a c) navíc začalo pršet. Podle toho, že někteří diváci se před deštěm neskryli a nadšeně poslouchali, usuzuji, že za rok za dva a) mohou být hlavní kapelou na hlavním podiu a pozorné publikum bude bojovat o přízeň Budoáru, b) každý je bude znát a c) déšť si nebude troufat na silnější. No asi přeháním, že? Jenže naděje si nějakou tu přeháňku zaslouží.
Deník Jablonecka, 9.8.2002, strana 16
Dámská jízda - Budoár staré dámy na Eurionu
Rudolf Musil (ruda@freemusic.cz)
Letošní, v pořadí již desátý ročník hudebního festivalu smržovských slavností Eurion 2002 ozdobí vedle pánských formací typu Už jsme doma či Vypsaná fiXa i převážně dámská jízda kapely Budoár staré dámy, která hudební maratón sedmi skupin odstartuje. Mladá kapela je rozhodně nadějným příslibem do budoucích let. O tom svědčí její nemalé úspěchy v nejrůznějších soutěžích a nabídka nahrávací společnosti, u níž letos na podzim vydají debutové CD prozatím pracovně nazvané V ulitě. Přitažlivý ženský element v grunge kapele s alternativní oblohou zastupuje kytaristka a zpěvačka s nezapomenutelným hlasem Marta Svobodová, která odpovídala na otázky, zpívá a housle v rukou na pódiu třímá Eva Svobodová a na basovou kytaru hraje Dáša Matějíčková. Silnější pohlaví je v této kapele v menšině a zastupuje je za bicími Štěpán Svoboda a s kytarou Ondřej Klíč.
Letošní sezóna je pro vás úspěšná - vyhráli jste Alternativu 2001, objev roku v anketě Freon, vystupujete na letních festivalech. Kam až jste ochotni zajít, aby se o vás posluchači dozvěděli?
Ta otázka je nějak špatně položená, ne? Spíš by měla znít, kam až jsou naši posluchači ochotni za námi zajít? Nicméně chápu. To, že máme zatím relativní úspěch, je pro nás velkou vzpruhou a zároveň něčím velmi závazným.
Na podzim chystáte debutové album u Indies Records. Můžete už prozradit jeho název?
Jediný návrh pracovního názvu je zatím "V Ulitě", což je název Centra volného času, kde máme zkušebnu, ale třeba nás ještě napadne něco půvabnějšího.
Zájem také vzbudily dva klipy, které jste si svépomocí vytvořili. To není zrovna obvyklé. Jak k tomu došlo?
Bylo to takové synergické působení mých výtvarně - kreativních schopností a hravosti kapely. Také dostupnost techniky a trpělivost ochotných rádců byla důležitá.
Nedávno zaregistrovali návštěvníci vašich koncertů změnu na postu kytaristy. Je v tuto chvíli sestava ustálená?
Doufáme, že se nám podaří Ondřeje udržet, je to totiž člověk mimořádně širokých aktivit.
Musicpage.cz, 3.5.2002
I jasany...hmm...jásají
Ad.Javůrek (naraznik@centrum.cz)
Kdybych byl z vydavatelství Indies a mohl si dovolit bezuzdně obcovat s frázemi, začal bych do všech koutů vykřikovat zvěsti o objevu pětiletky. Ale vezměme to odjinud.
Těžko bychom našli skupinu, jejíž název by ještě méně korespondoval s realitou. Budoár staré dámy je sice opravdu tvořen ze tří pětin ženami, jenže jaképak stáří? Kapela je absolutním ztělesněním mladého, ničím nezatíženého a svěžího přístupu k hudbě (už dochází na ty zakázané fráze). I když věřím, že o přístup do jejich budoáru, tedy malé místnůstky k přijímání důvěrných přátel, musí být velký zájem. Zvláště vydavatelské společnosti by se měly s hysterickým křikem rvát do dveří. Nicméně Indies už svou sít hodili a na podzim prý kapele vydají regulérní album. Dohlédneme na to.
Co mě tak potěšilo na dvacetiminutovém demosnímku brněnské rockové skupiny? Už třeba to, že vyrovnané startovní pole nabízí velmi výrazné a chytlavé písně. Snad jen poslední *** (tříhvězdičková) doběhla za první pěticí se zpožděním. Kapela skvěle střídá dvě polohy – pomalu versus rychle – a ačkoli na tomto principu stojí většina skladeb, nenudí nás.
Učiněný poklad mají ve zpěvačce Martě Svobodové. Její projev je neodolatelně schizofrenický. Zní to divně, že? Myslím to totiž takto: umí zpívat jakýmsi nevinným dívčím hláskem i velmi razantním a drsným ženským chraplákem. Až dostane svůj zpěv pod pevnější kontrolu, tak… Navíc oplývá, řekl bych, „trans-mediálním“ talentem. Součástí kompaktu jsou dva pozoruhodné videoklipy, které Marta Svobodová zrežírovala. I druhá zpěvačka Eva Svobodová a vůbec celý zbytek kapely zní nadějně.
Pořád musím přemítat, jak dopadne regulérní deska. Možná bude hodně záležet na hudebním režisérovi. Jediné větší nebezpečí vidím ve výběru repertoáru. Deska má necelých dvacet minut. Podaří se zaplnit zbytek stopáže podobně kvalitním materiálem? Osobně se obávám kvality textů. Zde si dopomohli externisty (Usnul dub nad stádem hub Kláry Mazlové s verši jako „A smrky… hmm... smrkají“) a parodií (oprášení bratra Jindřicha Hořejšího Jana Aldy a jeho Rozhovoru z 9.5.1945). Texty Marty Svobodové (na demu nepoužité) ovšem ukazují, že tady prozatím svůj talent nenalezla. Jelikož se na jejich webových stránkách nemohu dopátrat aktuálních koncertů, předpokládám, že skupina teď sedí ve zkušebně nebo v budoáru a komponuje a píše a zraje.
Doporučuji nepouštět ze zřetele. Pokud vše dobře dopadne, budeme se navzájem poplácávat po zádech a říkat si, že jsme je znali o mnoho dřív než ostatní…
Ad. Jasánek
(protože jásám…aby bylo – eh – jasno…)
Budoár staré dámy: „Demo 1&2” (nahráno v r. 2000/2001)
volně ke stažení na stránkách vydavatelství Indies records
čas: 18:53
hodnocení: na časy se blýská
Přežít – studentský internetový magazín, 16.4.2002
Husapárty není matkou houseparty
Martin Bednarski (bednarsk@fss.muni.cz)
http://www.fss.muni.cz/projekty/stisk/prezit/prezit_2002_04_16/kul_05.html
Jako první vystoupila skupina Budoár staré dámy, která pro mne byla milým překvapením. Když na pódium přišli bubeník a tři dívky (kytara, basa a housle), jimž na první pohled mohlo být tak sedmnáct let, rozhodně jsem nečekal, že předvedou tak "dospělý" repertoár, který dával vzpomenout na skupinu Dybbuk, blahé paměti (přestože skupina sama se označuje za "grunge s alternativní oblohou"). Velkou měrou se na tom podepsal hlavně výkon charismatické zpěvačky (a kytaristky), která ve svém zpěvu spojila tklivou naléhavost Václava Koubka s punkovou vervou. Za zmínku rozhodně stojí i kvalitní texty a lehká neformálnost, která prolomila ledy mezi kapelou a publikem. Jako první vystoupila skupina Budoár staré dámy, která pro mne byla milým překvapením. Když na pódium přišli bubeník a tři dívky (kytara, basa a housle), jimž na první pohled mohlo být tak sedmnáct let, rozhodně jsem nečekal, že předvedou tak "dospělý" repertoár, který dával vzpomenout na skupinu Dybbuk, blahé paměti (přestože skupina sama se označuje za "grunge s alternativní oblohou"). Velkou měrou se na tom podepsal hlavně výkon charismatické zpěvačky (a kytaristky), která ve svém zpěvu spojila tklivou naléhavost Václava Koubka s punkovou vervou. Za zmínku rozhodně stojí i kvalitní texty a lehká neformálnost, která prolomila ledy mezi kapelou a publikem.
Freemusic.cz, 15.01.2002
Rozhovor s Budoárem staré dámy
Rudolf Musil (ruda@freemusic.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=1060
Snad každý, kdo slyšel tuhle kapelu naživo, se nechal unést nasazením celé kapely a charismatem mladé zpěvačky. Nevyhnulo se to ani nám v redakci a proto jsme se těsně před vánoci sešli se všemi členy Budoáru staré dámy:
Marta Svobodová - zpěv a kytara
Eva Svobodová - housle, zpěv a tamburína
Jarda Matějíček - sólová kytara
Dáša Matějíčková - basová kytara
Štěpán Svoboda - bicí
Jak dlouho kapela existuje?
Tři roky, ale nezníme na to!
V kolika jste začínali?
Jak kdo... Marta například v patnácti.
Hrajete stále ve stejném obsazení??
Eva: Ano. Kapelu tvoří dvě sourozenecké dvojice. Sourozenci Svobodovi a Matějíčkovi. Já, přestože jsem Svobodová netvořím s nikým sourozeneckou dvojici, protože jsem jedináček.
Hrajete od počátku to co teď??
No, vzhledem k tomu, že jsme málo flexibilní kapela, hrajeme stále stejné šlágry :).
Nějaký vývoj tam samozřejmě je, skladby jsou propracovanější, ale stále chudé a upřímné.
Za největší svůj úspěch považujete Malou alternativu, nebo si ceníte ještě něčeho více??
My si ceníme našeho nadšení :). Ale asi ta Alternativa. Určitě jsme byli překvapení.
Marta: Mě osobně nejvíc potěší, když zaslechnu človíčka, co si brouká naši písničku.
Kde hrajete jinak? Jenom v Brně??
No v podstatě ano, ale občas se ozve někdo i odjinud.
Jak jsou staré skladby na vašem demáči a co MP3? Kdy jste to natočili??
Demo Babičkám je z dubna 2000, nové je ve zrodu, a klípky... Jeden vznikl na podzim v roce 2000 a druhý se točil vloni přes letní prázdniny a dodělaný byl v říjnu.
Na klipech se podílíte všichni??
Marta: O hereckou spolupráci požádám členy kapely a pak si to dodělám sama podle svých představ.
A ty máš nějakou průpravu v tvorbě klipů??
Vůbec ne. Tvořím, jak to cítím.
Co studujete??
Marta je na gymnáziu v Řečkovicích, Eva dělá gympl na Slovanském náměstí, Štěpán elektrotechniku v Kuřimi, Jajco elektrotechniku na Kounicově a Dáša třetím rokem geodézii na VŠ.
Kdo je autorem skladeb, kdo má ty hlavní a zásadní nápady??
Marta. A když to zaujme, tak se tak nějak hromadně dotváří aby to znělo, jak si přejem.
A jelikož každý z nás má rád úplně jinou hudbu, výsledným zvukem je prostě Budoár.
Jste školení?
Marta: Neee.
Eva: Jo, v lidušce na housle a zpěv.
Štěpa: Ano. Nějaké LŠU :).
Dáša: Ne.
Jajco: Taky ne.
Co rodiče??
Marta a Štěpán: Rodiče, ač umělecky nepoznamenaní nás podporují (bohatý Ježíšek). Dokonce babička - naše velká inspirace, nevynechá žádný náš koncert.
Kdy bude nejbližší koncert?
17. 1. od 19.30 v brněnské Leitnerce. Uvidíte tam i dva naše videoklipy.
Musicserver.cz, 3.1.2002
Podzem 1/2002
Antonín Kocábek (antonin.kocabek@pvt.cz)
Naprostým zjevením byli brněnští Budoár staré dámy. Je to kapela, kterých by potřebovala naše scéna víc. Žádné komplexy, opět jasné přesvědčení o směřování, žádné deprese, mladistvý elán a roztomilá naivita. Aby taky ne, když většina členů ještě navštěvuje střední školu. Hudebně se mi vtírali na mysl Hole - pro kombinaci melodických až popových pasáží s uječenými, nářezovými refrény. Krásně sezpívané vokály a hravé texty, které si nedělají starosti s hranicemi fantazie. Základ kapely taky tvoří dívky - zpěvačka s kytarou, houslistka a baskytaristka, doplňuje je naprosto submisivní kytarista a bubeník - model řezník. Rozhodně doporučují čtyři z pěti podzemníků.
Musicpage.cz, 27.12.2001
Alternativa nás vrhla na křižovatky hudebních světů
Ad.Javůrek (naraznik@centrum.cz)
http://www.musicpage.cz/mp/rec553.htm
(…)
Brněnský Budoár staré dámy přehrál o něco slabší repertoár, jenže i to se dá překlenout, pokud máte charismatickou zpěvačku. Marta Svobodová jí bezesporu je. Působí dětsky naivním, roztomilým a sladce dívčím dojmem, ale umí se i skvěle rozeřvat. V textech se snaží o poctivější práci s jazykem a občas se jí to snad i daří...
Freemusic.cz, 11.12. 2001
Malá Alternativa podruhé
Pavel Ovesný (oves@freemusic.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=1020
Jednoznačně nejmladší, ze tří pětin dívčí kapelou byl Budoár staré dámy z Brna. Jejich frontmanka Marta Svobodová si po Květech z minulého roku zopakovala účast, tentokráte už s úspěchem. Reportoár Budoáru tvořily poměrně "obyčejné" kytarové písničky dokreslované houslemi, zahrané ovšem s obrovským drajvem a nasazením, zejména vynikaly řádně proklepávané bicí, zpěv frontmanky a zdvojené dívčí vokály. Když jsem viděl jejich obrovskou radost z vítězství, ani chvilku jsem nezapochyboval, že porota vybrala tu správnou kapelu, nechci být špatným prorokem, ale sázka na budoucnost v jejich případě rozhodně jeví velmi slibně.
Mladá fronta DNES, 11.12.2001, Kultura - Strana 8
Závěr patřil těm zasloužilým
Autor: IVAN HARTMAN, hartman.ivan@iol.cz
(…)
Tím, kdo však určitě rozčeřil hladinu závěrečného koncertu Alternativy, byla hned v úvodu večera frontmanka kapely Budoár staré dámy, rocková písničkářka Marta Svobodová. Soubor v čele s dívčím triem byl jedním z vítězů letošní Malé Alternativy, soutěže hledající nové tváře. Mladičká zpěvačka a kytaristka, nezatížena roky souručenství v hudební opozici, přinesla i navzdory neuspořádané hře svého Budoáru jas do jinak spíše temnosnubného a zádumčivého večera.
Freemusic.cz, 14.4.2001
Budoár staré dámy (7.4.2001, Brno, Kohoutovice – Ulita)
Autor: Fido (fido@freemusic.cz)
http://www.freemusic.cz/clanek.php?id=534
Skupina Budoár Staré Dámy je nepřímo uměrně své mladosti - talentovaná. Troufám si odhadnout, že věk jediného protagonisty pětičlené squadry (tři dívenky a dva kluci) nepřesahuje 15 let; což možná samo osobě vysvětluje i místo konání - jakési centrum volného času pro děti a mládež - kohoutovická Ulita. Nepodávalo se žádné, byť nealkoholické občerstvení a rovněž věk drtivé většiny hostů byl okolo patnáctého roku...
Ale zpět k B.S.D. Jak již jsem předeslal, skupinu tvoří tři dívky (basa, housle +tamburína +zpěv, kytara +zpěv a basa) a dva kluci (kytarista a bubeník). Dominujícím prvkem B.S.D. je bezesporu zpěv frontmanky, jež silně připomíná hybrid Zuzany Navarové a Vaška Koubka, v místy poněkud přitvrzené podobě. Smekám před hlasovým rozsahem a možnostmi zpěvačky. Z "koubkovsky" plačtivého sténání dokáže přejít do drnčivých křičených rytmů, či líbivých zpěvných refrénů a naopak.
Téměř na rovnocenné místo ve výrazu bych řadil housle, které B.S.D. posouvají do roviny skupin jako je Čvachtavý Lachtan, či Plastic People. Dohromady tedy B.S.D. produkují něco na způsob Zubů Nehtů /!/...
Samostatnou kapitolou jsou texty, od jednoduchých, jako "Lopata beton" ke komplikovanějším, kterým může být třeba "Zmizík". Většina textů je, s přihlédnutím na věk hudebníků, velice odvážná, avšak v mnoha případech patrná "neotrkanost životem" je rovněž cítit, čímž narážím na možná trošku trapné kritiky kuřáků atp.
Celkově Budoár Staré Dámy hodnotím jako velice nadějnou partičku nadprůměrně talentovaných muzikantů, s našláplým soundem, dobrými nápady, recesistickým nadhledem, chytlavými texty a v neposlední řadě početným publikem. Za sebe mohu říci, že B.S.D. je to nejlepší, co jsem v poslední době slyšel.